Pramenů pro poznání nejstarší historie Sušicka je málo a jsou velmi kusé. Důležitým faktem z nejstarší historie Sušicka je jeho dočasná příslušnost k Bavorsku. Neví se přesně kdy se Sušicko dostalo do držení Bavorského rodu Bogenů a o jak rozsáhlé území se jednalo, ale pravděpodobně je přinesla věnem dcera knížete Vladislava I., která se roku 1124 provdala za Fridricha II., hraběte z Bogenu.

 Když pak Přemysl Otakar II. získal Sušicko natrvalo zpět, dochází velmi brzy poté k založení nového města - Sušice. Starší sušické osídlení ( zmíněná osada Nuželice a osada na úpatí Svatoboru) nemělo vzhledem ke své poloze na úpatí svahů možnost dalšího rozvoje, nevyhovovalo rostoucím potřebám obchodu a řemesel a tak bylo založeno město zcela nové přímo u Otavy.

Vývoj Sušice ve středověké město byl dokončen roku 1322, kdy na příkaz Jana Lucemburského bylo nové město obehnáno hradbami. 

Za Karla IV. dostala Sušice další privilegia, která ji zařadila mezi města, jež nesměla být zastavena nebo zcizena koruně.

Panování Karlova syna Václava IV. v Čechách bylo charakteristické neustálými konflikty mezi králem a šlechtou, které vedly ke zformování tzv. panské jednoty, v jejímž čele stál Jindřich z Rožmberka. Tomu tehdy patřila i polovina velhartického panství a pravděpodobně ještě i jiné zboží na Sušicku. Roku 1395 oblehl se svým vojskem město. Ale Sušice, jako královské město, stála na králově straně. 

Na obyvatelstvo sušického kraje zapůsobila náboženská reformace a učení Jana Husa velice silně. Sušice se stala doslova oporou husitů. Teprve po definitivní porážce husitů u Lipan roku 1434 se Sušice podřídila zemské jednotě. 

Také roku 1547 byla Sušice jako královské město králem Ferdinandem I. potrestána za odepření pomoci a poslušnosti - Sušice musela odevzdat všechna privilegia a statky a zaplatit velikou pokutu. Privilegia byl později sice vrácena, ale statky byly zabrány a rozprodány.

Během období třicetileté války celý okolní kraj při svých taženích pustošila vojska obou stran. V zimě roku 1640 měl v Sušici svůj hlavní stan generál Piccolomini. Roku 1641 po zpustošení Klatov ovládli Sušici Švédové, roku 1645 tudy táhlo vojsku švédského generála Torstensona, v zimním období 1646 - 47 se zde na zimu rozložila císařská vojska, v únoru 1647 byl v Sušici hlavní štáb císařského vrchního velitele arciknížete Leopolda Viléma.

Ani v tomto období však nenastal na Sušicku příliš velký hospodářský rozvoj. Příčina byla pravděpodobně jednak v tom, že zde nebyl dostatek přírodních zdrojů ( kromě dřeva) a navíc přetrvávalo i špatné spojení - chyběla dostatečná železniční síť, větší splavné toky, kvalitní silnice pro automobily. Přesto ve třicátých letech 20. století v Sušici a okolí pracovala celá řada nejrůznějších továren a továrniček, většinou však menšího charakteru a až na několik výjimek zaměstnávajících jen velmi malý počet zaměstnanců. V oblasti dřevozpracujícího průmyslu to byly například pily.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, Muzeum Šumavy

Pomsta nebožtíků

Na dnes už zrušeném hřbitově u kostela Panny Marie Nanebevzaté (34) kdysi strašilo. Původní hřbitov prý nebyl nejdříve oddělen od obytné zástavby žádnou zdí a byl tak ze všech stran průchozí. Mnozí si zkracovali mezi náhrobky cestu z Nuželic (35) do centra města a zpět. Na hřbitově stávala také zděná kostnice, ale ta původní se nacházela na jiném místě a byla velmi nuzná. Vchod do ní byl opatřen jen chatrnými dveřmi a střecha, kterou nikdo neudržoval, se nakonec docela rozpadla. Těla nebožtíků se tak rychleji vlivem povětrnostních vlivů rozpadala a slunce jejich kosti vybělilo.

Jednou v noci si tudy zkrátil cestu domů i řezník Kandr, který v hospodě vypil pěkných pár piv a další si nesl ve džbánu s sebou. Při vrávoravé chůzi si pobrukoval veselé písničky a co chvíli se opřel o nejbližší z náhrobků, aby si odpočinul. Když zakopl o nějaký výčnělek či kámen, ze džbánu vyšplíchlo trochu piva a noční ticho prořízla řezníkova peprná nadávka. Náhle stál vedle kostnice a vzpomněl si na pohřbené umrlce: „Kostlivci milí, ležíte tu na větru, dešti a slunci a kosti máte všechny už vyprahlé. Když jste ještě žili, mnozí z vás měli pivo rádi a já vám připíjím,“ zamumlal, opřel se o stěnu kostnice a pořádně si přihnul ze svého džbánu. Pak kopl do starých zpuchřelých dveří, které jen krátce zapraskaly a odpadly z pantů. Kandr vešel dovnitř, kde byla vyskládána velká hromada lidských kostí a lebek. Příšernou atmosféru umocňovalo bledé světlo měsíce. Řezník si k hromadě klek a počal brát některé lebky do ruky a druhou jim lil pivo zde džbánu do černých otvorů tam, kde kdysi byla ústa. Pak je zase odhazoval, aby mohl vytáhnout jiné. Nakonec takto džbán vyprázdnil a zvolal: „Pivo tady nadarmo vylévám a ženě domů žádné nepřinesu.“ Po těchto slovech si uvědomil marnost svého počínání a vztekle džbán zahodil mezi kosti. Vstal a už chtěl vyjít z kostnice ven, když v tu chvíli se hromada kostí dala do pohybu a zcela ho zasypala. Jejich váha ho přimáčkla k zemi. Nějak se mu ještě podařilo se z kostí vyhrabat a z posledních sil se doplazil k cestě, kde zůstal ležet. Ráno řezníka našli lidé. Jeho tělo bylo celé zčernalé a než vypustil duši, svěřil se jim se svým hrůzným příběhem.

Na svoji neúctu k mrtvým doplatil i další sušický měšťan Václav Jelínek, který se živil jako punčochář. Všechno trápení začalo, když jeho kravka dostala svrab. Punčochář se šel poradit se sousedy, jak by jí ho zbavil. Jeden z nich mu poradil zaručený způsob: „Přines si z kostnice starý hnát a jím pak krávu tři“. Punčochář jeho slovům uvěřil a za večerního šera se vydal do kostnice. Rychle tam popadl jednu kost, strčil si jí pod kabát a pospíchal domů. Co čert nechtěl, cestou ke svému domu potkal jiného souseda. Ten si všiml, že mu z kabátu vyčnívá vybělený hnát a punčocháře vyzval, aby ho vrátil. Punčochář však chtěl stůj co stůj zbavit kravku svrabu a souseda odbyl, ten pak vše druhý den oznámil na radnici. Konšelé si punčocháře zavolali k výslechu, kde jim svůj skutek i pod přísahou zapřel. Když vyšel z radnice, dostal chuť na housku. Jak jí jedl, zaskočila mu v krku a punčochář se udusil. Tak byl potrestán za svoji křivou přísahu. Navíc ještě musel strašit ve svém domě tak často, že vdova to nemohla vydržet a stavení opustila. I když v něm už nikdo nežil, stále se z něj ozývaly hrůzné zvuky. To nakonec vedlo radní města k rozhodnutí nechat dům rozbořit. (36)

Pro Sušické prý tyto události byly impulsem, aby svůj hřbitov ohradili zdí a vybudovali novou kostnici, do které pak staré kosti obřadně přenesli.

Pověsti jsou zachyceny v písemnostech, které jsou uloženy v Muzeu Šumavy v Sušici. Jedná se o soubor pěti česky psaných rukopisů označených souhrnně jako „Rukopisy o dějinách kr. města Sušice sepsané J. Řešátkem“. Jak uvádí sušický historik Jan Lhoták, tzv. Řešátkovy Paměti jsou zajímavým dokladem historického myšlení lidí žijících v městském prostředí na přelomu 17. a 18. století (Jan Lhoták - Tzv. Řešátkovy Paměti města Sušice z přelomu 17. a 18. století, in: Zlatá stezka 15, Prachatice 2008). Pověsti zpracovala ve své knize Sušické pověsti, České Budějovice 2008, i Jana Bartošová.

34. Hřbitov U Matky Boží vznikl u gotického kostela zřejmě krátce po jeho založení. Pohřbívalo se tu až do roku 1924, pak byl zrušen a přeměněn na park.
35. Hořejšímu předměstí v Sušici se kdysi říkalo Nuželice. Kostel se hřbitovem byl jeho součástí.
36. Dům punčocháře Václava Jelínka měl stát někde na předměstí. Existuje i druhá verze pověsti, která zasazuje děj do druhé poloviny 17. století. V ní punčocháře přistihla v kostnici hrobařka. Jelínek se na radnici přiznal a tvrdil, že kost potřeboval pro sebe, aby se zbavil vší. Za svůj čin si pak nějaký čas poseděl v městské šatlavě (viz. kniha Jany Bartošové).

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.