Kdyně (německy Neu Gedein) je malé město v Plzeňském kraji. Samotná Kdyně má kolem 4000 obyvatel, mezi součásti obce jsou počítány i některé přilehlé obce s celkem asi 5000 obyvateli.

kraj:	Plzeňský kraj
okres:	Domažlice
obec:	Kdyně
poloha:	49° 23' 41" N, 13° 2' 29" E   455 m n.m.
adresa:	Kdyně, 345 06  Kdyně

Radnice

email:	podatelna@kdyne.cz
url:	http://www.kdyne.cz

Radnice

Kdyně se v písemných dokladech poprvé připomíná v roce 1384 v souvislosti s farním kostelem, stojícím na vrchu v severní části dnešního města. Podle staré pověsti se původní osada rozkládala na jižním svahu tohoto vrchu při lesním (Kojetickém) potoce.

Ves byla součástí rýzmberského panství. Hrad Rýzmberk založil někdy mezi léty 1260 – 1270 Děpold Drslavic, zřejmě na přání Přemysla Otakara II., jako pevnost, střežící zemskou stezku, která procházela Všerubským průsmykem. Nejpozději v té době už patrně existovala i Kdyně. Na její starý původ ukazuje jak její název, odvozený od praslovanského výrazu pro vlhké, mokré místo, mokřinu, tak skutečnost, že Kdyně už ve svých nejstarších dobách měla dva kostely. Vedle gotického kostela sv. Mikuláše tu stával až do 17. století starší kostel, zasvěcený sv. Petrovi (patrocinium sv. Petra je velmi časté v počátcích křesťanství v našich zemích, v 10. – 12. století).

Již v roce 1508 nazývají písemné prameny Kdyni městečkem. Ještě v roce 1543 existovala původní Kdyně. Později ji však zcela zničil požár. Zůstaly stát jen oba kostely, fara a dvůr s panským stavením. Této skupině budov se začalo říkat Stará Kdyně, protože hned po požáru jihovýchodně odtud vyrůstá Kdyně nová. Hlavní příčinou založení Kdyně na novém místě nebyl možná ani tak požár, jako spíše nevýhodnost polohy dosavadního městečka vůči významné cestě z Domažlic do Klatov, která nahradila dávnou stezku k Všerubskému průsmyku, vedoucí od severovýchodu k jihozápadu, přes Starou Kdyni a ves Kojetice (zanikla kolem roku 1581), kolem Nového Herštýna, v té době již rovněž pustého. Ke vzniku Nové Kdyně muselo dojít před rokem 1581, kdy se prvně uvádí název Stará Kdyně. Už Nové Kdyně se patrně týkalo privilegium Maxmiliána II., kterým v roce 1570 udělil městečku znak, týdenní trh a dva výroční trhy.

V písemných pramenech se Nová Kdyně poprvé připomíná k roku 1586. I ona byla poddanskou obcí rýzmberského panství. Základ jejího půdorysu tvořilo velké obdélníkové tržiště, kterým procházela cesta z Domažlic do Klatov. Na tržiště navazovaly v jeho severovýchodním a severozápadním rohu dvě rovnoběžné ulice. Na svém severním konci se zmíněná západní ulice rozdělovala na dvě cesty, jednak směrem k severozápadu k hradu Rýzmberku a k severovýchodu do zaniklé vsi Kojetice. Kdyňský urbanismus lze považovat za projev pozdní gotiky. Městečko nebylo patrně nikdy obehnáno hradbami. Mělo ale tu výhodu, že obě ulice, vedoucí k náměstí (od Domažlic a od Brnířova), se daly dobře uzavřít branami.

V 16. století se ve Kdyni vybíralo clo z vína, piva a koní, dopravovaných přes zemskou hranici. Pobělohorský držitel rýzmberského panství, které v té době mělo své sídlo v Koutě, Filip Krac ze Scharffensteinu, udělil v roce 1624 Kdyni důležitá práva a svobody. 30. listopadu 1637 je potvrdil sám císař Ferdinand III. A po něm i všichni Kracovi nástupci. V roce 1671 potvrzuje předešlé výsady Jan August hrabě ze Solmis, v roce 1677 Wolf Maxmilián, svobodný pán z Lammingenu a posléze v roce 1710 Jiří Jindřich Stadion, který v roce 1696 koupil koutské panství od Lammingenovy vdovy Polyxeny. Privilegii z roku 1624 se kdyňští zprošťují nevolnictví. Nemají již nikdy být nikomu poddáni. V roce mají pracovat jen 6 dní o žních, 6 dní orat a jezdit. (Tuto povinnost měli všichni majitelé domů i podruhové.) Mají právo a moc soudní a judikální jako jiná svobodná města v Čechách. Trestní záležitosti jsou ale ponechány panství a císařské moci. Kdyňským se mimo jiné povoluje jakýkoli obchod mimo obchodu se solí, povoluje se jim přijímat do obce cizí osoby a jiné z obce propouštět, smějí svobodně kupovat a prodávat nemovitosti. Svůj majetek smějí odkazovat a vkládat o tom zápisy do městských knih – a dostávají i jiné výsady.

V roce 1654 měla Kdyně (Stará i Nová) celkem 46 domů.

Roku 1781 stihl Novou Kdyni ničivý požár, při kterém lehla popelem celá jižní a východní strana náměstí včetně radnice. Spolu s radnicí shořela i četné písemnosti a městská privilegia. Proto 22. února 1784 císař Josef II. kdyňská privilegia obnovil, včetně dobytčích trhů, kterými Kdyně proslula po širokém okolí. Roku 1787 udělil Josef II. městečku 1 týdenní trh a několik trhů výročních. Poslední potvrzení kdyňských privilegií je z 29. května 1795 od císaře Františka II.

14. dubna 1801 byl ve Kdyni zvolen první rychtář. Stal se jím mydlář Josef Pittermann. Do té doby dosazovala rychtáře vrchnost sama.

Roku 1805 utrpěla Kdyně škody při vpádu Francouzů.

V roce 1812 navštívil městečko na své cestě po Čechách císař František I. Kdyňští jej uvítali s velkou slávou.

V roce 1835 si podala Kdyně žádost, aby se mohla nazývat městem. Na základě této žádosti povýšil 2. dubna 1840 Ferdinand V. Kdyni na město.

Když v roce 1848 bylo vytvářeno nové administrativní uspořádání země sítí politických a soudních okresů, podala Kdyně písemnou žádost o to, aby se mohla stát sídlem jednoho z nových soudních okresů. Krajská komise žádosti vyhověla. 1. července 1850 vznikl politický okres Domažlice, skládající se ze dvou soudních okresů: domažlického a novokdyňského. Soudní okres sídlil ve Kdyni až do roku 1949. V létech 1855 – 1868 byla Kdyně i sídlem okresního úřadu (okresní hejtmanství).

Nejrozšířenějším řemeslem bylo ve Kdyni odedávna platýnkářství, to je výroba mlýnských pytlíků. Na konci 18. století pracovalo ve Kdyni v tomto oboru 24 mistrů, 36 tovaryšů a 11 učedníků. V roce 1678 založili Lamingenové ve Kdyni textilní manufakturu, prokazatelně nejstarší v Čechách. Roku 1769 prodali Stadionové manufakturu vídeňskému obchodníkovi a bankéři Jakubu Matyáši Schmidtovi, který ji rozšířil a začal v ní vyrábět vlněné látky. Brzy poté pracovalo v manufaktuře už 200 lidí a dalších 1.400 domácích tkalců po kraji. V roce 1825 zaměstnávala přádelna na 500 lidí a přes 6.400 domácích tkalců. Roku 1853 je pokládána za největší továrnu na Plzeňsku.

Rozvoj přádelny přinesl růst celé obci. V roce 1826 měla Kdyně 164 domů a 1428 obyvatel. V roce 1869 stálo ve městě už 224 domů s 1.998 obyvateli.

Od roku 1866 působila ve Kdyni živnostenská pokračovací škola.

Další důležitou etapu v životě města znamenalo postavení pošumavské železnice v roce 1888.

V polovině 19. století se ve Kdyni ustavila židovská náboženská obec. Ve městě se tehdy k ní hlásilo 68 osob, tj. 3,1% z celkového počtu obyvatel. V roce 1863 si židovská náboženská obec postavila synagogu s rabinátem a školu (je jí tato budova).

Od přelomu 19. a 20. století panoval ve Kdyni čilý stavební ruch, podnícený zejména Augustinem Kohoutem a Emilem Tšídou. Dřívější město tvořily převážně dřevěné, neomítnuté a nebílené domy s pavlačemi. Téměř před každým domem byla zahrádka na zeleninu. Tuto zástavbu nahradily novostavby jedno až dvoupatrových činžovních domů a dalších budov na náměstí a zděných přízemních domů v přilehlých ulicích, které postupně stíraly historickou podobu města a vtiskly mu sice jednotný, na svoji dobu moderní, z hlediska architektonického ovšem nevýrazný charakter.

Pramen: http://www.kdyne.cz/

 

Kdyně

Znak města

Tradice chovu hospodářského zvířectva na Kdyňsku

Jiří Seidenglanz

předseda družstva Pastviny Brnířov

Byl jsem vyzván přítelem Blahníkem ze Kdyně, abych jako pamětník starých časů napsal pro publikaci OZH ve Kdyni své vzpomínky na postupné zvelebování chovu hospodářského zvířectva na Kdyňsku a jiné akce zemědělců zdejšího kraje. Kdybych však měl snést všechen materiál týkající se jenom novokdyňského skotu byla by to celá kniha a ne pouze informativní článek.

Jako mají Všetaty svoji zeleninu, Žatec nebo Roudnice svůj chmel a jiné zase řepu, tak má také kdyňsko svůj dobytek. O dobytku novokdyňském byla napsána celá literatura a skot tento, nazvaný odborníky skotem novokdyňským, byl v letech 1900 - 1904 předmětem velkých polemik, z kterých jsme vyšli vítězně. Skot novokdyňský dostal své jméno po městě Kdyni, kde odedávna konaly se vyhlášené trhy na hovězí dobytek a město jest a bylo odjakživa střediskem obchodu celého Pošumaví. Dobytek ten měl a dosud snad má nejlepší pověst nejen v Čechách, ale i v Bavořích, Sasku, Würtembersku i jinde. V Bavořích jmenují tento skot "Neugedeiner Schlag" a odtud odvozeno jméno novokdyňský, či pošumavský.

Kdyňsko je kraj vysloveně dobytkářský. Má hodně horských luk a pastvin, mírné podnebí, polohu chráněnou horami, tedy výborné podmínky pro chov. Ve Kdyní jsou týdenní trhy a pět hlavních trhů výročních. O výročních trzích býval příhon od 3 000 do 5 000 kusů a o týdenních trzích až 1 500 kusů. V roce 1900 a později vyváželo se mnoho dobytka do Bavor. Vrchní zvěrolékař Marek, dobrý odborník, který byl v tu dobu ve Kdyni, uvádí, že v roce 1903 bylo na celních hranicích bavorských prohlédnuto 6 000 kusů dobytka, který Bavoři skoupili na kdyňském trhu.

Němečtí kravičkáři a mlékaři severozápadních Čech odvezli jich přes 2 000 kusů drahou a dovedli pěšky přes Tachov 3 000 kusů do průmyslových oblastí a konsumních měst lázeňských. Dále bylo vyvezeno přes 200 párů volů a větší množství dobytka plemenného. Ostatní dobytek prodaný na trhu byl doveden pěšky. Marek odhaduje, že cizina nám dala utržit ve Kdyni 1 milion K za dobytek za jediný rok. Jaké obrovské číslo pro chudý horský kraj!

Původním plemenem hovězím byl ve zdejší oblasti malý horský skot, barvy žlutě plavé, zvaný Kralovácký, šlechtěný po vzoru Budějovicka, Netolicka atd., a jenž hlavně v roce 1850 - 70 a snad i dříve doznal místních změn vlivem dobytka zilluského, jenž se z jižních Tyrol dovážel na nedaléhé Chebsko. Dobytku tomu u nás říkali "parajti". Dodnes se říká člověku zdravému a hybnému, že jest jako "parajt".

Po tomto období začalo období rychlejšího a energického usilování o zvelebení chovu, období ovlivněné chovem dobytka švýcarského, jímž se po vzoru velkostatků zabývalo i rolnictvo. Pak se začalo křížiti plemenem pinzgavským, později švýcarským, v letech osmdesátých plemenem bernským a v roce 1885 plemenem simmenským. V letech 1880 - 90 začali zde již pracovati jednotlivci bez subvencí, bez rady, jen z touhy vyrovnat se sousedním Němcům a dvorům a z touhy po větším zisku z chovu skotu.

V roce 1874 byla první výstava krajinská v Domažlicích, a zde byli naši sedláci odměněni za chov "zeinský" 30 dukáty. Skot tento byl opravdu pěkný. Můj děd měl překrásné kusy dojivé. V letech 1880 začalo se přikupovati originální plemeno. Chrastavští a můj otec koupili v Horšově více jalovic za cenu 250 zlatých a býčka za 300 zlatých. Dovoz obstarávalo panství horšovskotýnské. Panství to dováželo každý rok k doplnění svého stáda dobytek přímo ze Švýcar.

Na panství tom byl ředitelem pan Liška, upřímný člověk a přítel našich sedláků, který ochotně dával radu často k vlastní škodě. V letech 1885 zavedlo panství horšovsko - týnské dobytek simmenský. Kníže Trautmansdorf Ferdinand Weinberger, otec nynějšího knížete, koupil ihned celé stádo a založil slávu dobytka horšovského.

Po něm zavedlo chov simmenského skotu panství Kout (vzdálené od Kdyně půl hodiny) ve Starém Dvoře. Na panství horšovskotýnském chovalo se v letech 1885 celkem 167 krav, 124 jalovic, 5 plemenných býků a 50 mladých býčků. Jalovice se později neprodávaly. Brzy byl tento dobytek bleděžlutý. Na panství koutském, jenž má nadmořskou výšku ve Starém Dvoře a okolních dvorech 550 až 618 m nad mořem, se chovalo 120 krav, 123 jalovic, 19 telat, 50 mladých býčků a 4 originály plemenných býků barvy tmavě žluté "ledergelb" podle švýcarského termínu. Chov skotu zaváděl známý odborník inspektor panství Josef Strouhal. O jeho práci ve prospěch celého kraje a snad i celých Čech se zmíním později. Tyto dva velké chovy, řekl bych kmenová stáda, měly vliv na chov a vývoj skotu v kraji. Odtud odebírali plemenné býky pro celý kraj. V roce 1900 a později zakládala se již Družstva pro zvelebování skotu a začaly přehlídky a výstavy. Naše Pošumaví vrhlo se celou silou do tohoto vývojového zápasu o prvenství svého dobytka.

Od let devadesátých ujaly se zušlechťovací akce dobytka veřejné korporace. Zemědělskou radou byl náš kraj vsunut do obvodu skotu simenského. Skot tento se kupoval dříve ve Švýcarsku, ale pouze ojedinělí býci, žádné krávy ani jalovice. Švýcarská spolková rada vydala velmi přísné nařízení, že nejlepší kusy musejí zústati doma a musí být zaneseny do zemské plemenné knihy. Vývoz neklesl, poněvadž cizina i přes vysoké ceny pěkné kusy vyvážela.

I přes to jsme jezdili do Švýcar pro býky dále. Kouto importovalo rok co rok nové plemeníky a s těmi jsme se svezli i my. Já sám jsem byl s nebožtíkem Šperlem z Kouta ve Švýcarsku dvakrát. Koupili jsme v Erlenbachu u Höfra, pak u bratří Jakoby v Zweisimmenu. Celá řada našich sedláků zná Švýcary jako Prahu.

Když pak zákaz spolkové rady začal působiti, majitelé odprodaného pěkného kusu museli vraceti ceny a nesměli se zúčastňovat za trest tržnic, výstav, přestali pěkné kusy prodávat a začala se šířit drahota.

Tehdy obrátila zemská rada svou pozornost na oblast simmenü v Horním Badensku a začala dovážet simmentály z Badenska.

V letech 1900 - 1913 jsme jezdili do Badenska, tu a tam také do bavorského Miesbachu a kupovali jsme u známých družstev v Müskirchenu, Konstanzi, Hüfingenu, Rudolfzellu, Hausenvorwaldu, Pfullendorfu a Kloster Maria Hofu. Také zemědělská rada přidělovala tenkráte jalovice v menším množství, ale poměrně pěkné kusy. To již byl nebožtík Václav Wegr inspektorem chovu skotu v zemědělské radě, a jako bývalý konsulent pro Pošumaví v Sušici měl pro nás pochopení.

Zájezdu do Bádenska zúčastnili se z okresu mimo mne též rolníci, přátelé, a to Prais z Libkova, Formánek ze Slavíkova, Toman a Vocelka z Běhařova. V roce 1913 uspořádal exkursi do Bádenska inspektor Wegr s Chaloupkou. Jelo nás z celých Čech 31, a to z každé konzulentské rady jeden schopný činovník. Jeli jsme na centrální trh do Radolfzellu, kde bylo na 1 200 kusů dobytka. První družstvo v Badensku bylo založeno roku 1889. Oblast má jen 3 500 km² a slučuje 4 212 členů. Jenom v roce 1909 vyvezlo se z této malé oblasti 14 784 kusů mladého dobytka v ceně 5 milionů marek do ciziny. Nakupovali Češi, Charváti, Rakušané, Maďaři. Trh odbýval se ve vlastní tržnici v Rudolfzellu. O průběhu trhu, organizaci a.j. mám ještě podrobné poznámky, jakož i obrázky radolfzellské tržnice. Tenkráte jsem si pomyslil, zda se i my dočkáme také někdy, když ne tak velké tržnice, tedy alespoň malé, našim poměrům vyhovující. A dočkal jsem se. Začal jsem ihned pracovat v zemědělské radě, kde jsem byl delegátem přes 30 roků a členem výboru 20 roků. Dnes máme ve Kdyni pěknou tržnici, která byla vybudována z podnětu mého přítele Blahníka. Děkovati můžeme zemědělské radě za vzácné pochopení a podporu našich snah, pak inspektoru pro chov hospodářského zvířectva Ing. J. Tupému, sekčnímu šéfu v tehdejším ministerstvu orby Václavu Wegrovi.

Po vzoru ciziny začali jsme i my pořádati přehlídky, výstavy chovného dobytka. V letech 1900 až 1913 pořádali jsme řadu pěkných výstav a řadu nákupních trhů v celém Pošumaví a obesílali jsme vítězně každoročně pražskou výstavu, jakožto vrchol přehlídky rozvoje a pokroku v chovu skotu i koní.

V Nové Kdyni byla pořádána okresní výstava v roce 1887 Okresním hospodářsko - lesnickým spolkem v Nové Kdyni. Mám dosud otcovy záznamy a program této výstavy. Účast na výstavě byla 140 kusů hovězího dobytka, většinou plemene zeinského červenostrakatého, kříženého dobytkem domácím. Dobytek byl velmi pěkný. Na odměnách bylo tenkrát vyplaceno od zemědělské rady 300 zlatých dukátů a 50 dvouzlatníků a dále byly uděleny 4 stříbrné medaile státní, 9 bronzových, 2 stříbrné od zemědělské rady, 6 bronzových, 2 zlaté od obchodní komory, 4 stříbrné, 4 bronzové, 3 pochvalné diplomy a stříbrné medaile. Pošumavské jednoty a 300 zlatých podpory okresního výboru. tedy podpora značná. Výstavy se zúčastnili také Němci, ježto spolek byl česko - německý.

Druhá přehlídka byla ve Kdyni v roce 1902. Předvedeno bylo podle uschovaných přihlášek 280 kusů. Na této přehlídce bylo prodáno přes 100 kusů do Bavor. Nato následovaly přehlídky další, ve Kdyni a v Domažlicích.

V roce 1906 konána byla okresní hospodářsko - průmyslová výstava ve Kdyni. Tato výstava byla dosud největší v Čechách, co do počtu obeslaného dobytka nejlepší kvality. podle uschovaných přihlášek bylo 400 kusů skotu a zvláštní kolekce velkostatku Kout, jež sama činila 100 kusů nejkrásnějšího dobytka, jaký Kout kdy vůbec měl. Tenkráte mohl Kout výstavu snadno obeslati, ježto výstaviště ve Kdyni bylo od chovného centra z pastvin Starého a Nového Dvora vzdáleno jen půl hodiny cesty. Kolekci přihnal Kout vždy pěšky i se zapřaženými býky. Nejkrásnější kus byl "Hektor", zakoupený ve Švýcarsku spolu se "Sultánem" za velké peníze, poněvadž chovatel švýcarský musel platit pokutu za prodávání do ciziny a ještě tři roky musel vracet prémie.

Družstvem dolanským pro chov koně plemene "Ardenského" předvedeno bylo 100 kusů. Koně byli nádherní a první cenu dostal Adolf Mazal z Dolan.

Obesílali jsme pražské výstavy rok co rok až do roku 1913, a vždy jsme odnášeli první ceny. V obvodu okresu domažlického bylo založeno asi osm družstev pro chov skotu se stejným účelem, a to v Chrastavicích, Milavči, Draženově, Osvračíně, Nové Kdyni, Běhařově, Staňkovech a Domažlicích. Na radu přítele Vraného a marka založili jsme nezapomenutelnou ústřednu "Pošumavskou komoru" a vystupovali jsme jednotně. přípravné práce vykonali vrchní zvěrolékař Hrůza, Krejčí z Bořic a já. Později zvoleno předsednictvo: předsedou byl Hrůza, já místopředsedou, Krejčí jednatelem, ve výboru dále Josef Strouhal, František Štolba, Tomáš Janovic, Jan Petržík a Václav Vondrovic. Zavedli jsme první stájovou kontrolu. Pak byla ustanovena družstva statkářů a nájemců v Praze za vedení Rundholce Tolla. U nás byl prvním kontrolním asistentem František Štolba. Ani Morava tenkráte ještě kontrolu neměla. Na Kdyňsku jsme měli první chlévní kontrolu v Brnířově, Libkově, Kanicích, Srbicích, Zahořanech a Běhařově. Pak následovaly veliké výstavy v Domažlicích. V roce 1908, kdy se nekonala následkem veterinárních poruch výstava v Praze, odbývala se v Domažlicích veliká výstava, obeslaná co nejpočetněji vybranými kusy jak skotu, tak koní.

Na výstavu se sjeli odborníci a ve výstavní juře pro skot zasedali: poslanec Chaloupka, vrchní zvěrolékař Hrůza, vrchní zvěrolékař Marek, ústřední zvěrolékař pražského magistrátu Dvorcíček, za chovatele Jan Petržík a já. přihlášeno bylo 911 kusů hovězího dobytka, takže bylo zde vystaveno mnohem více kusů než v samotné Praze. Sám jsem vystavoval 13 kusů hovězího dobytka, dostal jsem první cenu, státní stříbrnou medaili a 100 korun v hotovosti. O zisku z výstav se však nedalo ani mluvit. Výstavy nás stály spoustu peněz. Výstava v Praze trvala tenkrát skoro týden. Již před výstavou jsme museli v Praze vše zařídit. Natáhnout reklamní pásy s nápisem "Severošumavská komora - Chodsko" všude, kde jsme měli vystavený dobytek, koně i kozy. Co bylo třeba jen píce! Vykládání na "Hrabovce" trvalo dva dny a dobytek se musel vodit pěšky až na výstavu. Tenkrát nebyla totiž vlečka až do výstavy jako je tomu dnes. Vše se muselo dopravovat povozy. Odměny byly nepatrné. Částečně jsme kryli výlohy tím, že jsme v Praze dobře prodávali chovný dobytek. Financování jsme obyčejně provedli zase sami: Hrůza, Petržík, já. Takové oběti by dnes nepřinesl nikdo. To jen tak mimochodem uvádím, jaké to byly slasti s pronikáním do světa.

Na výstavě, o které se zmiňuji, bylo předvedeno 300 kusů koní, tedy počet, jakého pražské pořadatelstvo a ni z poloviny nedosáhlo. Také zde působili nejlepší odborníci v oboru koní, jako soudcové vskutku způsobilí: Jan Rataj, jako zástupce zemědělské rady, Bedřich Vágner, známý hippolog a vrchní zvěrolékař z Čáslavi, František Dvořáček, vrchní zvěrolékař města Prahy, Josef Prais, okresní starosta Novo - Kdyňský z Libkova, Václav Hůla, rolník z Brnířova a Jiří Poslední z Hlohové. Čestný předseda byl Tomáš Janovec z Malonic, tehdejší zemský a říšský poslanec za náš kraj.

Cizích vynikajících návštěvníků bylo přítomno mnoho. Byl tu Dr. Taufr a inspektor Hrbáček  - Vrba za moravskou zemědělskou radu, poslanci Hucl, Kropáček, Sojka a jiní.

Tyto úspěšné akce nás nutily k další práci a již v příštím roce odhodlali jsme se proniknout dále. V některých našich časopisech bylo oznámeno pořádání hospodářské výstavy v Rostově na Donu v Rusku. Bylo poukázáno na důležitost této výstavy, ale účast na ní vyhlížela přeci jenom příliš riskantně. Předně veliká vzdálenost - neznalost tamnějších poměrů, žádná záruka za uhynutí dobytka po cestě, žádná jistota, že tam bude dobytek slušně prodán, neboť na zpáteční transport nebylo ani pomyšlení.

Přece jsme však tento vpravdě husarský kousek provedli. Největší zásluha v této věci patří příteli Hrůzovi, tehdy vrchnímu lékaři v Domažlicích, pozdějšímu profesoru a rektoru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, který výpravu tuto prosadil. Cesta do Rostova se všemi útrapami trvala 14 dní. V Rostově jsme byli srdečně uvítáni. Všichni výstavní hodnostáři a okolní statkáři i rolníci přišli nás uvítat a obdivovali kolekci našeho skotu.

Sám ataman donských kozáků vyslovil lichotivé uznání o zdatnosti pošumavského rolnictva. Byli jsme pozváni k obeslání hospodářských výstva v Jekatěrinoslavi a v Charkově.

Největší zásluhu o zdar našeho podnikání má náš rodák J. Hůrka, syn bývalého okresního starosty J. Hůrky ze Kdyně, který tehdy byl v Rostově vrchním tajemníkem rakousko - uherského konzulátu a s nevšední ochotou poskytoval veškeré informace před výstavou a o zdar podniku se cele staral. Konsulární tajemník J. Hůrka byl ubit při převratu v Rusku a jeho paní žije z malé pense ve Kdyni.

Na výstavě byla kolekce našeho skotu předmětem velké pozornosti. Ze Kdyňska jsme vystavovali v Rostově a také prodali: Martin Weber býčka, Karel Hůla jalovici, Jiří Seidenglanz býčka a jalovici, vesměs z Brnířova. Dostal jsem 800 korun za býčka a po 700 korunách za jalovice. Na výstavě obdržela celá Severošumavská komora nejvyšší cenu, čestný carský pohár a velikou zlatou medaili. Úspěch tedy byl velkolepý.

Výpravu provázeli kontrolní asistent František Štolba, Jan Krčma z Chrastavic a Pavel Hofman z Tlumačova. Štolba a Hofman již zemřeli, ale je tu ještě živ a zdráv můj kamarád, výměnkář Jan Krčma z Chrastavic.

Jeden transport jsme poslali ještě do Oděsy a ač jsme byli zváni ještě do tří měst v Rusku, přece jsme se nezúčastnili.

Původní Sdružení pro chov hospodářského zvířectva pro okres Novokdyňský bylo založeno v roce 1908 a já byl jeho prvním předsedou. poslední naše přehlídka byla 1. září 1913. Na této přehlídce byl vybrán materiál na obvodovou výstavu v Klatovech, která se konala 30. září 1913. Vybráno bylo 20 kusů. Mám dosud záznamy od tehdejšího konsulenta, Ing. Theodora Růžičky, dnes vrchního rady Zemědělské rady. Těchto 20 kusů bylo opravdu krásných. V Klatovech jsme dostali nejvyšší ceny. Tam vybráno 10 kusů pro hospodářskou výstavu v Rokycanech, kde teprve měly býti vyplaceny uznané ceny. Tato výstava se již nekonala. Válečná vichřice roku 1914 zarazila veškerý další rozvoj. Museli jsme na vojnu. Odešel jsem já i Marek, odešel Hrůza a kraj zůstal osiřelý. V Krakově mě zastihl smutný dopis. Marek zemřel! Škoda ho. Pak jsem se vrátil, vrátil se i Hrůza a první bylo zachránit za rekvisic ještě něco, co zde bylo. Po válce nebylo pochopení pro nějaké akce dobytkářské. Vše se vrhalo jen na Slovensko, vozila se tam celá stáda simmenských originálů, upravovaly pastviny a za to jsme sklidili "důkladný dík".

Vrhli jsme se na politiku. Za celých 20 let neprodali jsme na kdyňském trhu ani jeden kousek dobytka do Bavor jako dříve, ani jedno hříbě, ani jednun husu, ač se jich dříve vyváželo jenom z Kout čtvrt milionu do Bavor a odtud pak naše trhy upadaly. Nastala stagnace. Velkožíry, které vyvážely do Lipska a jinam ustaly a k nám se vozili bagouni z Rumunska a z Jugoslávie, rolníci se začali zbavovat volů a zaváděli koně. A dnes mají místo volů koně. V obci, kde byli 4 koně, jest jich nyní 40. Je to nezdravý jev, nebude z něho něho nic dobrého.

Vrhli jsme se do politiky a volili jsme a volili a jenom volili. Po návratu z vojny, znechucen poměry, přestal jsem psáti a ochabl v odborné činnosti. A smrt řádila a řádí v našich řadách neúprosně. Zesnul Marek, Dr. Taufer, Vraný, Staněk, Wegr, Prokůpek, Světlá, Petržík, Vondrovic, Mazal St., Zítek, Kropáček a co jiných dobrých lidí. Budiž jim země lehkou. Zůstalo nás zde pár starých mohykánů a ti se musili přece chytnout práce.

František Chaloupka, poslanec, člen výboru Zemědělskí rady a rolník v Liblé, začal organisovat spolu s inspektorem Wegrem "Okresní sdružení chovatelů hospodářských zvířat".

Pro každý obvod byla jmenována odborná síla konsulentská, placená Zemědělskou radou, a útvar tento jest dodnes v činnosti. Tím, také změněna celá činnost v akcích a postupu v chovu skotu. Do ciziny již nejedou zástupci družstva, jednotlivci, ale celou akci vede Zemědělská rada a sama nakupuje a přiděluje plemeníky ze Švýcar. Nyní obstarává nákup vrchní rada Ing. J. Tupý, inspektor chovu skotu. Jezdí ponejvíce do Zweisimmenu a Erlenbachu. Dobytek vozí dobrý a u nás se býci velmi osvědčují.

Po této reformě v dobytkářství, kterému dala ránu světová válka, zavedli jsme reformu novou. Začali jsme zakládati na novém podkladě "Pastvinářská družstva". Pro naši oblast jsme založili v roce 1923 Pastvinářské družstvo pro Všeruby a Bělohrad. Družstvo to bylo jedno z nejlepších, ale po připojení Sudet bylo zabráno a druhý dvůr Bělohrad jsme museli z vyššího nařízení likvidovati.

Také výstavy jsou organisovány na jiném podkladě. Vystavujeme až dosud v Praze každý rok, ale zdaleka nelze dnešek srovnávat s mou dobou. Již nejezdí do Prahy celé vlaky z Pošumaví, ale vystavuje se jen pár kousků, podle toho, kolik je jich předepsáno. Dají se do plátěné boudy, kam se vejde pár lidí a je po výstavě. Neprodá se nic. Odveze se to zase domů a když to přivezem, prodá se to často Brunclíkovi na trhu ve Kdyni.

Jak z předešlého nástinu vidíte, byla pro naše dobytkářství doba velmi rušná a Kdyňsko mělo na tom velký podíl. Na Kdyňsko přišli ze studijních důvodů všichni čelní odborníci a také o Kdyňsku a kdyňském dobytku byla napsána celá literatura. Sám jsem také stál v čele celé akce koňařské na našem okresu. I to bude obsáhlá kapitola a tu musím vynechati. O tom, jak jsem provandroval za koňmi kus světa už psáti nebudu. Jedno však přece musím sdělit. Za svého hospodaření jsem získal jako chovatel dobytka, koní, hospodářských plodin a drobného hospodářského zvířectva na 25 prvních výstavních cen. Jsou u mne uschovány na památku mým vnukům a na ukázku našim mladým chovatelům hospodářského zvířectva na Kdyňsku, kteří by měli s větším porozuměním pochopiti, že jedině v dobrém chovu a v organisovaném zpeněžování dobytka podle plánu mohou zemědělci na Kdyňsku jedině přijíti na svou mzdu za svou práci. Proto se zájmem sleduji a podporuji, jak mohu, opravdu rozumnou a cílevědomou práci našeho Družstva pro zvelebování chovu a zpeněžování hospodářského zvířectva ve Kdyni, které s nadšením a láskou ujalo se této práce a bude jen k prospěchu, když to pochopí i naši přátelé na Domažlicku a Staňkovsku, neboť tento kraj tvoří ideální komoru v chovu hospodářského zvířectva a potřebuje zase míti jednotnou organisaci a společné vedení, jako jsme to měli dříve my.