K nejjednoduššímu rýžování používali misky, pomocí kterých lze zlato rýžovat i dnes. Materiál, z něhož byly vyráběny, se postupem času měnil. Předpokládá se, že nejstarší z nich byly z kůry nebo ze dřeva, později rýžovníci používali misky z pálené hlíny či plechové.

Zdokonalenou techniku rýžování zlata představuje tzv. rýžovnický splav, který byl v Čechách používán už Kelty. Jeho výhodou bylo, že se na něm dalo zpracovat daleko větší množství zlatonosných písků a štěrků, což podstatně zvýšilo efektivitu práce tehdejších rýžovníků. Princip rýžovnických splavů spočívá v zachycování drobných částeček zlata prostřednictvím různých pomůcek (ovčí kůže, zářezu na dně pracovní plochy žlabu nebo látky), přičemž lehčí písek odplavila voda.

Při toulkách šumavskou přírodou můžeme i dnes narazit na březích šumavských zlatonosných řek a potoků na pozůstatky dávných rýžovišť, kde se dochovaly tzv. sejpy či hrůbata, což jsou protáhlé nebo kupovité kopečky vyrýžovaného materiálu o délkách do 8 m a výškách od několika decimetrů až po 5 metrů.

Rýžovníci haldami přerýžovaného materiálu znehodnocovali zemědělskou půdu, což se vrchnosti nelíbilo, a ta tak někdy rýžování zlata na svých pozemcích zakazovala. S pozůstatky rýžování se setkáváme podél Otavy na jejích přítocích, na březích Hamerského potoka, losenice, Zlatého potoka a dalších toků. Nejvýše položené místo na Šumavě, kde se rýžovalo, bylo na Roklanském potoce v nadmořské výšce 1200 m.

V úseku toku Volšovky pod Trsicemi je celá řada sejpů, které se dochovaly na pasece podél říčky i v lese mezi ní a silnicí. Zlatá éra rýžování skončila v 16. století, pak se objevují jen ojedinělé pokusy. posledními jsou na horním toku Otavy zmiňovány koncem 19. století a počátkem 20. století. odborníci tvrdí, že zlato vyrýžované z řeky je kvalitnější (má větší ryzost) než zlato vytěžené v dolech.

Pramen: vysvětlující tabule u Trsic