Klatovy - Dominikánský klášterZákladní data
V bývalém Dominikánském klášteře se dnes nachází Regionální centrum sociální integrace a celoživotního vzdělávání.
Detail
Objekt čp. 174/I je v Klatovech znám pod dvojím názvem: buď jako dominikánský klášter, anebo jako staré gymnázium. Ani jednu z obou vyjmenovaných funkcí budova však dávno neplní. Vypovídají však o dějinách budovy a tedy i o dějinách města. Dne 22. prosince 1216 vydal papež Honorius III. bulu, kterou povoluje zřízení nového řádu. Jeho zakladatelem byl španělský světec sv. Dominik (1170 - 1221). Ten na základě vlastní zkušenosti došel k názoru, že proti hnutí heretiků, ať valdenských, ať katarů lze učinějí než zbrojí bojovat slovem Božím. Ovšem slovem Božím podpořeným dokonalou znalostí Písma a vší teologie. A především slovem věrohodným, tedy takovým, při kterém se sdělovaná pravda nebude dostávat do sváru se skutky mluvčího. A tak řád Dominikův byl oficiálně nazván PREDICATORES - řádem kazatelů, jejichž podmínkou byla zároveň obnova apoštolského způsobu života. Toto dvojí určení - kazatelství a návrat k životu prvních křesťanů - se prolíná pak více či méně zřetelně všemi projevy řádu, jeho liturgií, jeho řeholí odvozenou od augustiánů, jeho spiritualitou. Oproti mnoha jiným řádům nepožadují dominikáni od svých členů fyzickou práci, dokonce ji omezují. Smyslem jejich konání totiž bylo soustředit se na studium, na slovo, přípravu kázání, a tudíž také na koncentraci vlastního nitra k této duchovní službě. Proto krom jiného vytvořili pevnou soustavu vzdělávání, která byla přesně hierarchizovaná, vycházela od jednotlivých konventů, v nichž působili lektoři a generální kazatelé, přes tzv. řádová generální studia až ke studiu teologie a filozofie na nejproslulejších univerzitách. Však také z řad dominikánů vyšly největší osobnosti středověké vzdělanosti jako Albert Veliký (1193 - 1280) nebo Tomáš Akvinský (1225 - 1274). Aby studium řeholníků nebylo ničím narušováno, zjednodušili dominikáni svou liturgii a převor kláštera měl právo udělovat dispenz, tedy úlevu od některých povinností. Nejvýraznějším projevem návratu k apoštolskému způsobu života byl život v chudobě a odříkání. Dominikáni proto nesměli držet žádný majetek, a to ani privátně, ani jako společenství. Proto při jejich klášterech nevznikalo žádné hospodářství, které by ekonomicky zajišťovalo život mnichů. Z konventu vycházely dvojice kazatelů a ty za své homilie očekávaly dary od posluchačů. Byla to jakási výměna služeb: za proslovená slova získaly kláštery obživu. Samozřejmě takovéto víceméně nahodilé příjmy nemohly zabezpečit trvale chod konventu, investice do staveb ap. Ale ke středověkému pojetí spásy náležela i víra v možnost zajistit si vykoupení dary, odkazy, předplacením si zádušních mší nebo uložením ostatků na sakrálních místech. A dominikáni se takovýmto projevům zbožnosti nebránili. A tak už ve 13. století jejich stále rostoucí příjmy zpochybňovaly proklamovaný postulát chudoby a řád žebravých mnichů se dostal do své první krize. K apoštolskému způsobu života náležel i život v pospolitosti, v kolektivitě bratří. Atak k dennímu řádu mnichů náležela jak samota sloužící k osbní kontemplaci a studiu, tak i společná jednání kapituly a společná účast na nočních motlitbách, chórových zpěvech apod. Vnitřní semknutost řádu se projevovala i v jeho vertikální struktuře. Základní organizační jednotku dominikánů tvořili členové konventu. Kapitula konventu volila do svého čela zprvu každoročně, později na tři roky převora. Tím, jak už krátce po svém založení řád rostl a přibývalo konventů, bylo však třeba zřídit větší celky - provincie. Stalo se to už v roce 1221, kdy zhruba 300 řeholníků z 20 konventů ve Španělsku, Itálii, Německu, Francii vytvořilo 8 provincií. Koncem 13. století bylo v Evropě provincií už 12 s 590 konventy a asi 12 000 členy. Rozhodující slovo v provincii měly provinční kapituly. V nich zasedali převorové konventů a po jednom zvoleném zástupci z každého z nich. Nejvyšším orgánem řádu pak byla generální kapitula tvořená zástupci provincií. Ta volila do čela řádu generálního magistra. Jak patrno, prostupovala řád jistá zastupitelská demokracie, která vyjadřovala jak jeho kolegiální spolunažívání, tak i hierarchickou nadřazenost a podřízenost. Vedle kazatelství a v souvislosti s ním byli dominikáni pověřeni ještě jednou aktivitou: misijní činností. Již sv. Dominik působil mezi albigenskými a ve snu mu apoštol sv. Petr dal poutnickou hůl, aby procházel územím kacířů i zeměmi, do kterých ještě neproniklo křesťanství. Tato hůl se pak stala jedním z ikonografických atributů tohoto světce a jeho řádu, stejně jako pes držící v hubě rozžatou pochodeň. A tak již ve 13. století procházeli dominikáni Pobaltím, Skandinávií a samozřejmě regiony, v nichž vítězila hereze. Od roku 1231, kdy papež zřídil inkvizici, byli jejím výkonem pověřováni i dominikáni. Jako teologická autorita mohli totiž rozpoznávat jakkoliv jemná odchýlení od pravé víry, jako psi církve svaté dovedli pak krutě trestat pravé či domnělé odpadlíky. Významnou charakteristikou dominikánského řádu je i to, že od počátku byl převážně řádem městským. To souvisí i s tím, že jako žebravý, mendikantský řád nepotřebovali při svém uvedení do města kromě parcel pro své stavby žádné pozemky, které by zajišťovaly jejich hospodaření a provoz. Tak z hlediska feudální společnosti vstupovali do nových teprve se ustavujících sociálních, kulturních a ideových vazeb. Také proto je najdeme mezi krutými inkvizitory, jímavými mystiky, systematickými badateli, ale také mezi rebely a revolucionáři, kteří často končili na hranicích. Do Čech vstupují řádoví bratři kazatelé poměrně záhy. V polské Legendě o sv. Jackovi se říká, že k roku 1222 k nám přišli dva mniši Česlav a Jeroným a pravděpodobně oni v Praze na Poříčí ustavili konvent a kostel sv. Klimenta. Ten se v souvislosti se stavbou pražských hradeb za Václava I. přesunul k Juditinu mostu. Brzy na to vznikají první dominikánské konventy a kostely také na Moravě (Olomouc, Brno, Opava) asi v souvislosti s cestou sv. Jacka z Říma přes naše území. Vůbec polský vliv v této zakladatelské době byl zřejmý a byl stvrzen i tím, že české konventy od počátku až do roku 1301 byly začleněny do polské provincie. A nebylo jich málo. Uvádí se, že do počátku 14. století jich zde vzniklo 22, např. v Hradci Králové, Jihlavě, Jablonném, Českých Budějovicích, v Chrudimi, Písku, v Plzni a také v Klatovech. Prvním českým provinciálem se v roce 1301 stal Polák Zdislav. Dobou rozmachu dominikánského řádu v historických zemích koruny české byla druhá polovina 13. století. To je věk, v němž poslední Přemyslovci zakládali v nebývalém počtu nová města. A bratři kazatelé právě s městy spojovali svou existenci. Dokonce platí teze, že pokud se nedochovaly doklady o založení města, sama přítomnost dominikánského kláštera v daném sídle dovozuje, že se už jednalo o město ve smyslu středověké instituce. Parcely žebravým řádům byly vymezeny zpravidla blízko městských hradeb. To mělo několikerý význam: kamenné klášterní budovy mohly plnit úlohu fortifikační, dále u hradeb vně městského centra žily chudší vrstvy obyvatel a právě na ty apelovali hlasatelé apoštolské chudoby - dominikáni. Takový byl i osud dominikánů v Klatovech - jejich přítomnost zde předpokládáme od samotného vzniku města, tedy někdy od roku 1260. Podle J. vančury pro ně byla vyčleněna městiště u hradeb v jihovýchodní části města, a to od Lubské brány (dnešní křižovatka ulic Vídeňské, Podbranské a Komenského) takřka až k pozemkům farního kostela, resp. hřbitovu. který tento kostel obklopoval. Tady ale shody mezi Klatovy a ostatními městy končí. V Klatovech totiž ve 14. století měli dominikáni sídla dvě. To první, menší, proto se muříkalo klášterec, bylo skutečně vně hradeb asi tam, kde stojí dnes bývalý klášter. Druhé sídlo bylo větší, tvořil je konvent a kostel sv. Vavřince a nacházelo se vně opevnění na předměstí, jemuž se ještě dlouho říkalo klášterní, na dnešních Rybníčkách. Toto zdvojení, které je v historii českých dominikánů ojedinělé, vyvolávalo dříve mnoho pochybností. Tou první je otázka, proč k němu vůbec došlo. Odpovědět na ni není těžké. Středověký člověk ctil sakrální místa a věřil v jejich moc. Proto měšťané a samozřejmě i okolní šlechta chtěli být pohřbíváni buď přímo v kostelech nebo alespoň v jejich blízkosti. Ale prostor v okolí klášterce a u jeho případného kostela či kaple byl omezený. Ležel v zástavbě a navíc v blízkosti farního hřbitova. A právě ve věcech pohřbívání existovalo mezi místním klérem a řeholníky napětí: řádoví bratři sice směli vystrojovat pohřby, ale čtvrtinu výnosu, který z toho plynul, museli dávat farnosti. A tak předpokládáme, že kolem poloviny 14. století došlo na lacinějších pozemcích na sever od městských hradeb ke stavbě kláštera i kostela. Prostředky na to klatovští dominikánijistě měli. Je dochováno mnoho dokladů o darech, odkazech a nadacích pro klášter a jeho mnichy. Uveďme několik donátorů. Mezi nejvýznamnější patřila Herka z Velhartic, manželka Nerudou proslaveného Buška. Ta v roce 1353 odkázala řádu na stavbu kostela 20 kop grošů a přidala ještě jednu kopu ročního důchodu za odsloužení 4 mší ročně za spásu duše její a jejího rodu. Podobně učinil její syn Jan nebo Bohuslav ze Skrchleb, Jindřich ze Sobětice, klatovský měšťan Štěpánek, Švihovští, Klenovští, Roupovští a další a další. Známe - li jména několika donátorů, měli bychom tím spíše znát jména samotných řeholníků. Ale budou to opravdu jen jména: převor Lipold Stoklasa, převor Svatobor, podpřevor Jakub, bratří Filip, Ondřej, Martin... o jejich osudech mnoho nevíme, jen někteří z nich nezůstali v úplné anonymitě. Platí to například o lektorovi konventu P. Protivovi z Dlouhé Vsi. Ten se stal kaplanem císaře Karla IV. a provázel ho na jeho cestách. Samo postavení lektora znamená, že v kapitule 10 - 15 mnichů působil vždy jeden z nich jako vzdělavatel, autorita ve výkladu Písma i v komponování homilií. Byl to ten, který dosáhl nejvyššího teologického vzdělání. Ve 14. století přestaly platit přísné zákazy vllastnit majetek i pro klatovské dominikány. A netýkalo se to jen konventu, ale také jednotlivých členů. Mnozí dobrodinci kromě darů určených pro kostel či klášter mysleli i na pitaci, tedy na slavnosti a hodokvasy, které zpestřovaly život řeholníků. Ztráta ideálu prvotní chudoby a odříkání vyvolala reformní snahy v samotném řádu, ale také kritiku z venčí. Stále častějise žebraví mniši střetávají s městskou chudinou, ale také s konkurenčním diecézním klérem. V Klatovech byl dokonce provinilý mnich Jan malík vydán městskému právu a 2. října 1412 byl utopen. To byla předzvěst husitských bouří. Ty propukly v našem městě už v roce 1419 a prvním terčem hněvu kališníků byl předměstský klášter a při něm stojící kostel sv. Vavřince. Od té doby se o něm ztrácejí zprávy, takže dnes neumíme ani pořádně lokalizovat, kde stál. Dominikánům se tehdy podařilo ukrýt v klášterci uvnitř hradeb a odtud odešli ke svým spolubratřím do Plzně. Po tomto exodu se více než 200 let až na drobné epizody dominikáni v Klatovech neobjevili. Ti z nich, kteří pamatovali rok 1419, dožívali v plzeňském exilu, a jak vymírali, zmizela z paměti i vzpomínka na konvent a kostel sv. Vavřince z Klášterského předměstí. proto když se na kratinký čas mezi léty 1456 až 1467 někteří vrátili, obývali nuzný a polorozbořený konvent bývalého klášterce. Ten se tísnil v obklíčení zástavby měšťanských domů a hospodářských stavení. Předpokládáme, že v 15. a 16. století pozemky bratří kazatelů připadly městu. Těsně u hradeb byla postavena městská sýpka, tehdy se říkalo žitnice, vedle ní samotížný neboli oslí mlýn, později i ovčinec. Navíc v roce 1532 město koupilo v této lokalitě Kotlářovský dům a pronajímalo jej právě mistrům jmenovaného řemesla. Verštat, dílna kotlářova, byl snad přímo v budově bývalého konventu. Je tedy zřejmé, že tento jihovýchodní kout města tvořil tehdy jakousi výrobní oblast Klatov. Proto nepřekvapí, že v dobových pramenech o tomto místě nebývá zmiňován ani kostel, ani klášter. Tím spíše, že toto území ještě více poznamenaly velké požáry z let 1579 a 1615. K zásadnímu obratu v osudech klatovských dominikánů dochází v době pobělohorské. Už v roce 1622 přichází do Klatov jako první katolický farář plzeňský dominikán Severin Witkovski. Tento Polák začíná s velkým důrazem požadovat restituci bývalého řádového majetku. Přitom jeho požadavky převyšují někdejší už zapomenutou pozemkovou držbu bratří kazatelů. Chce vrátit hospodářská stavení při hradbách, některé domy v dnešní Plánické a dokonce i Pavlíkově ulici. Za pomoci podkomořího a krajských hejtmanů se mu to přes odpor městské rady daří. Do jednoho z takto získaných domů uvedl P. Severin dva dominikánské kněze a jednoho konvrše, mnicha laika bez svěcení. Ti dali základ obnovenému konventu. Začali upravovat získané budovy, ale výstavba šla zřejmě pomalu. Takže když v roce 1646 konal provinciál Tomáš Sarria vizitaci po českých dominikánských klášterech, referoval generálnímu magistrovi z Klatov: "Konvent neexistuje, pouze malý domeček, v němž žijí 4 dominikáni. Původní kostel v rozvalinách z doby Žižkovy částečně obnoven. Osmiletým úsilím nastřádal převor majetek, z něhož může pohodlně žít 6 členů." O kterém kostele provinciál psal ? Je pravděpodobné, že to byla dominikánská svatyně, která stála u původního "klášterce". Její existence je doložena přímo nedávnými archeologickými výzkumy, nepřímo obecnými pravidly, jimiž se řád řídil u svých raných staveb. Archeologové totiž objevili zbytky gotického zdiva polygonálního závěru presbytáře s opěrnými sloupy. Odhalený úsek je dlouhý asi 10 metrů a mohl by pokračovat pod nynější stavbou kostela sv. Vavřince. Je situován podél Plánické ulice v nezastavěném prostoru mezi kostelem a Vyšší odbornou školou. Tento gotický kostel byl orientován, směřoval tedy k východu obdobně jako farní kostel. Do jaké hloubky presbytář směřoval a zda k němu byla eventuálně přistavěna loď, nemůžeme říci. Ovšem o raných mendikantských chrámech víme, že to často bývaly jen obestavěné chóry, někdy hodně vysoké sloužící k shromažďování věřících. není ovšem divu, že po všech dějinných událostech a zvratech musel být v polovině 17. století v žalostném stavu. Snad i z podnětun této vizitace a z úlevy nad ukončením třicetileté války začala veliká přestavba celého dominikánského komplexu. Bratři budují nový konvent a s ním i kostel. Iniciátorem této stavební činnosti byl převor Hyacint Burghardt. Dochovala se o ní kuriozní zpráva z roku 1650. Městská rada si stěžovala české komoře na dominikány, protože při stavbě kostela prolomili 4 okenní otvory do opevnění. Tento incident přijela prošetřit krajská komise, a když zjistila, že fortifikaci porušují obdobným způsobem i druzí, spokojila se jen dílčími připomínkami ke stavebníkovi. Ale pro nás tato zpráva přináší důležitou informaci o záměrech řeholníků. Tou zásadní je zjištění, že dominikánský areál se rozšířil až k samotným hradbám, že počítá s jejich využitím i využitím starých hospodářských budov, žitnice, mlýna i ovčína. To podstatné mění stavební řešení celé lokality: kostel sv. Vavřince už nebude orientován, to znamená, že oltář již nebude směřovat k východu, jeho osa je od nynějška severo - jižní. Podle zpráv součastníků víme, že kostel nebyl zaklenutý, i to, že byl ukončen dvěma chóry a že jeho hlavní oltář byl zdoben obrazem ukřižovaného Krista v hodnotě 1590 zlatých dar to od hraběte Diviše Koce z Bystřice. Víme i to, že po zbudování tohoto raně barokního kostela nechali dominikáni strhnout zbytky starého kostela gotického, toho, který zatím dosluhoval jako provizorium. Celkově lze uzavřít, že tato přestavba areálu, dokončená v 50. či 60. letech 17. století, už alespoň z hlediska celkové dispozice předjímala dnešní stav. Žel, její skutečnou podobu neznáme. To kvůli požáru z 8.7.1689, při kterém bylo zničeno takřka celé město. Škody způsobené tímto ohněm vyčíslil řád na 16 000 zlatých. překvapuje proto, že poměrně záhy zahájil generální rekonstrukci celého areálu. V krátkém čase mezi léty 1694 - 1709 byl konvent i kostel sv. Vavřince opraven či přestaven, a to zhruba v podobě, kterou má dnes. Architektonické zásady pro stavbu mendikantských konventů byly posvěceny tradicí a vycházely z povahy těchto řádů. Musely ovšem reagovat i na jedinečné podmínky stavby, na místo, dobu, finance. Samozřejmě platí, že řády manifestující život v chudobě usilovaly i svými stavbami o jednoduchost a prostotu. samy většinou neměly vlastní architekty, musely se spoléhat na místní stavitele. To platilo i o Klatovech, tím spíše, že tu nešlo o stavbu na zelené louce, ale v určité míře o úspornou přestavbu a dostavbu budov již existujících, byť třeba pobořených či pohořelých. Jeden příkaz však dominikáni udržovali úzkostlivě: zásadní oddělení místa pro studium, pro kontemplaci a modlitbu od míst praktického provozu kláštera. Tyto různé funkce umisťovali do oddělených částí konventu. Tak tomu bylo i v našem případě. Klatovský dominikánský klášter je prostá jednopatrová stavba o obdélníkovém půdorysu. I ona směřuje k trojímu členění, i když vzhledem k situaci jej nemůže ideálně provést. Do kláštera se vstupovalo východním průčelím (od okrouhlice). Nízká vstupní chodba vede do provozní části. Je ohraničena zdivem původní městské hradby a spoře osvětlena okénky do ní vylomenými. Po její druhé straně byla černá kuchyně propojená podávacím okénkem s refektářem. Refektář patří k nejstarším částem budovy. Na severní a východní straně využil předchozí zástavbu domem z 16. století a zčásti použil jeho zdivo. Je zaklenut neckovou klenbou s pětibokými okenními lunetami. V okenních špaletách se podařilo odkrýt freskovou výmalbu, která byla překryta až 2 cm silnou vápenocementovou omítkou. jedná se o raně barokní fresky s rostlinnými motivy, mezi nimiž lze rozlišit motivy beránka, ptáka, mraků. Právě náznakovost současné rehabilitace malby jí dodává nádech tajemného kouzla. V době druhé barokní přestavby (1694 - 1709) byl k refektáři přistavěn přístavek později někdy nazývaný letním refektářem. Až v nové době byl do něj prolomen vchod. Podél severní stěny vede široká zaklenutá chodba, z níž jsou prolomeny vchody do kapitulní síně. To byla největší místnost konventu (16,5 m x 6 m) a odehrával se v ní komunitní život mnichů, setkávání s věřícími a rozličná jednání. Už od dob gymnaziálních je však rozdělena dvěma příčkami, aby vyhovovala pozdějším praktickým potřebám. Tím ovšem ztratila na své velkoleposti. Na západní straně je klášter uzavřen kaplí, které se říká, možná nepřesně, kaple sv. Doroty. Je zaklenuta neckovou klenbou s koutovými lunetami. Na stropě v bohatě profilovaném zrcadle je technikou nepravé fresky proveden starozákonní výjev Obětování Izákovo. Anděl zadržuje ruku Abrahámovi, který se chystá stíti svého syna. Příběh je zasazen do hornaté biblické krajiny s bohatstvím rostlinných motivů v pozadí s architekturou města. Přízemí s patrem spojuje barokní schodiště. Jeho nejvýznamnějším prostorem je mnišská oratoř. Dveře do ní, stejně jako na emporu kostela jsou lemovány výmalbou iluzivní architektury a zobrazením světce, snad některého významného člena řádu. Na stropě je čtvercové zrcadlo s dvojím zarámováním. V jeho centru je předvedeno Nanebevstoupení sv. Vavřince. Světec je obklopen anděly a chudými, kterým podle legendy rozdal bohatství církve. V ruce třímá svůj nejvlastnější ikonografický znak - rošt. V rozích zrcadla jsou umístěni čtyři evangelisté, každý se svým atributem: Matouš s člověkem, Marek se lvem, Lukáš s volem a Jan s orlem. Autor, který prováděl tuto fresku, byl spíše kreslíř než malíř. Tváře postav, drapérie, oblaka jako by byla nejprve načrtnuta a pak až vybarvena pastelovými barvami. Nad středním oknem oratoře a podél něj byla odkryta a zčásti restaurována výmalba iluzivní oltářní architektury, která rámovala oltář umístěný v modlitebně. Květinové girlandy, které obkružují místnost, jsou až z gymnaziální doby, tedy z první poloviny 19. století. Z tohoto času pochází i jeden úsměvný "výtvarný" projev tehdejších studentů. V té době se na několik let změnila oratoř v kabinet a studovnu a na jejích zdech se objevovaly nejrůznější žákovské zápisky, kresby, karikatury, výpočty. Restaurátor je s pietou konzervoval a umožnil tak nahlédnout do zvyků a zlozvyků studentů starého gymnázia. Školská úloha, kterou začala oratoř plnit, ji poznamenala ještě mnohem více. Původně totiž byla otevřena do kostela sv. Vavřince, tvořila vzdušný závěr jeho presbytáře. Nyní musela být zazděna. Pomohli tak škole, ale ublížili chrámu. Nad kapitulní síní a nad refektářem byly v patře umístěny čtvercové cely. Zajišťovaly pohodlné ubytování pro 6 - 8 mnichů. Ve východní stěně patra odkryl restaurátor v okenních špaletách vzácné motivy rostlinných arabesek. Takováto výzdoba provedená ve zdivu technikou fresky je u nás vzácností. Kdo navrhl a prováděl přestavbu klatovského dominikánského kláštera, nevíme. Nevíme ani to, kdo jej vyzdobil malbami. Ale řekněme, že citlivým restaurátorem jeho díla i jeho vykladačem byl akademický malíř a restaurátor Jiří Rataj. Souběžně s rekonstrukcí konventu došlo v letech 1694 - 1709 k výstavbě klášterního kostela sv. Vavřince. Není zcela jasné, do jaké míry se jednalo o stavbu zcela novou nebo o zásadní přestavbu předchozího barokního kostela z 50. - 60. let 17. století. Ať tak či tak, základní dispozice zůstala stejná. Prací byl pověřen klatovský stavitel Marco Antonio Gilmetti (asi 1662 - 1730). Jeho rodištěm bylo severoitalské Como, do Klatov přišel jako vyučený zedník před rokem 1684, v našem městě se zakoupil a roku 1696 se stal klatovským měšťanem. S jeho pracemi se můžeme setkat v širokém okolí (v Poběžovicích, v Ježovech, ve Všerubech, na Javorné apod.), ale většinou anonymně, dostával zpravidla jen dílčí úkoly. Gilmetti, který není proslulým architektem, je stavitel. Ale stavitel, který dokonale ovládl svoje řemeslo a neomylně se nechal vést vlašskou tradicí. A toto obojí se projevilo na jeho vrcholném díle, na kostele sv. Vavřince. Vzorem pro tento kostel (stejně jako bezpočet kostelů evropských) bylo dílo architektů Giacoma Vignoly a G. della Porta, totiž římský chrám Il Gesú z let 1568 - 1584. Ten vyhověl požadavkům kazatelství v tom, že nahradil dávné bazilikální trojlodí lodí jedinou. Tím usnadnili všem shromážděným posluchačům přímý akustický i optický kontakt s kazatelem. Oba autoři nezapřeli, že vycházejí z odkazu Albertiho: jejich dílo se vyznačuje jasností a jednoduchostí. Tyto principy přijal i Gilmetti. Kostel sv Vavřince řešil na obdélníkovém půdoryse a tento přehledný geometrismus prochází celou stavbou. Loď dlouhá 27,20 m je po stranách vroubena třemi páry mělkých oltářních nik, které rozrušují možnou jednolitost stěn. Jsou zaklenuté obloukem na vrcholu s klenákem. plochy mezi nikami vyplňují svazky pilastrů vycházející z profilovaných patek a jsou zakončené jónskými hlavicemi zdobenými štukovými rostlinnými motivy, polověnci, květy a plody. Pilastry podpírají bohatě profilovanou korunní římsu, která obíhá celý obvod kostela kromě závěru presbytáře a kruchty. Středová část lodi je zvýšená a do této navýšené stěny jsou vloženy tři páry obdélných oken se segmenty. Loď je široká 10,80 m a je zaklenuta čtyřmi poli valené klenby mezi pásy. Pravoúhlé presbyterium je zúženo (8,60 m) a Gilmetti dosáhl tohoto zúžení vestavbou dvou příček, které vymezily dva postranní prostory, kapli a sakristii. v patře pak vždy dvě a dvě otevřené arkády oratoří. Presbytář je uvozen triumfálním obloukem, který je zcela organicky tvořen opět vystouplými pilastry, které mají stejný ráz jako pilastry v lodi. Kněžiště bylo spojeno s klášterem dvěma vchody s kamennými obdélnými portály, podobné vedou i do postranních síněk. Geometričnost prostoru je zvýrazněna i kamennou hranolovou menzou, před níž je krycí kámen rozsáhlé krypty. Asi nejkrásnější stavební prvek, totiž otevření závěru presbytáře v patře do klášterní modlitebny, dnes už nemůžeme ocenit. Tento otvor byl zazděn. Tím zanikla i působivá symetrie mezi zakončeními kostela na jeho obou koncích. Cenné jsou v interiéru kostela pozdně barokní či rokokové fresky v sakristii a poboční kapli. Vznikly až v 50. - 60. letech 18. století. Jde nejspíše o práce z okruhu Františka Julia Luxe. Už v interiéru poznáme hlavní znaky Gilmettiho tvorby: je opravdu stavitel nikoliv dekoratér. Stavba sama má promlouvat k divákovi svou vyvážeností, vztahem svých částí, jednotou celku, zvýrazněním kompozičního tvaru stavebních konstrukcí. Nechce být ani rafinovaný, ani efektní. Jedinými nositeli zdobnosti jsou architektonické články: hlavice pilastrů, římsa, portály dveří; ovšem také vykrajovaná zrcadla na poprsnicích kruchty a oratoří. Jen tyto prvky jsou zvýrazněny i barevně, jsou natřeny zlatým okrem nebo červenou barvou. Umění Gilmettiho vynikne obzvláště dnes, kdy je interiér prázdný a architektura nezměněná žádnými pozdějšími zásahy promlouvá sama za sebe. Jedinou připomínkou dřívějšího mobiliáře jsou žalostné zbytky varhan. Nástroj sem byl dodán v roce 1868 a byl dílem domažlického varhanáře Antona Červenky. Tento mistr se ještě přidržoval barokní tradice a její stopy nese i torzo skříně rámované masivní profilovanou římsou nebo užitý řezaný dekor závojového typu. Barokní architekti zaujímali nový vztah k průčelí staveb. To mělo ohromovat, přitahovat, propagovat, vtahovat kolemjdoucí do nitra chrámu. Také Gilmetti mu věnuje velkou pozornost. Pracuje na něm se stejnými prvky jako v interiéru, jen je více koncentruje, propojuje je zřetelnými vztahy, uvádí je v klidný rytmus založený na opakování a střídání architektonických detailů i dílčích ploch. Největší pozornost na sebe strhává ne příliš dramaticky vystouplý rizalit. Ten je po obou stranách ohraničen dvojicemi pilastrů, které procházejí přízemím i patrem. Právě ony evokují vertikálu, na níž jsou pak nad sebou umístěny následující prvky: v přízemí úzký obdélný kamenný portál; nad ním nika s barokní sochou sv. Vavřince; nad mohutnou římsou v patře pak centrální okno půlkruhově zaklenuté a v jeho suprafenestře reliéf dominikánského znaku: pes držící v hubě rozžatou pochodeň; a konečně nad druhou římsou na nízké atice posazený štít s kamennými volutami po straně. Tyto ideově nejdůležitější prvky spějí vzhůru. Ale tento pohyb je brzděn horizontálním členěním fasády, kterou procházejí dvě bohaté římsy se dvěma vlysy. Také dvě postranní robustní čtvercové věže, jejichž obrys je přesně vymezen zarámováním pilastry, stavbu spíše kotví, než aby ji nadnášely. Z hlediska stavebního je zajímavé, že východní věž je stavěna z lomového kamene, zatímco ostatek kostela je z barokních cihel. Mohlo by to znamenat, že pochází ze starší, snad z předchozí fáze výstavby kostela sv. Vavřince. Nasvědčoval by tomu i fakt, že v jejím podvěží je kaple zaklenutá starším způsobem - křížovou klenbou. V kapli je také krycí kámen menší krypty. První mše v kostele sv. Vavřince byla sloužena v roce 1707, ale střecha byla dokončena až roku 1709. Věže nad střechou byly vztyčeny dokonce roku 1731. Takto sloužil svému účelu až do 9. listopadu 1785. Tehdy Josef II. dominikánský klášter zrušil. Z Klatov odešlo zbylých 5 mnichů. Zhruba ve stejnou dobu jsko sv. Vavřinec byl stavěn, přestavován a dostavován i kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie a sv. Ignáce na klatovském náměstí. Dvě díla ze stejné doby a na stejném místě. A přece jsou tak rozdílná! Neliší se určitě jen talenty Luraga a Orsiho na straně jedné a Gilmettiho na straně druhé; ani velikost měšců jezuitů a dominikánů. Ukazují dvě vývojové fáze baroka, anebo jeho dvě východiska: jedno ukazuje k rokoku, druhé ke klasicismu. Když byl dominikánský areál opuštěn, hrozila mu zkáza. Naštěstí jej roku 1798 z náboženského fondu odkoupilo město za 2 130 zlatých. Snad už tehdy mělo plán, jak jej využít: učinit z něj školu. Mluvíme-li o bývalém dominikánském klášteře jako o "starém gymnáziu" a máme-li přitom na mysli dějiny gymnázia počínající rokem 1812, nemáme úplnou pravdu. To proto, že v Klatovech již dříve jedno gymnázium existovalo - gymnázium jezuitské. Vyvíjelo se současně s jezuitskou kolejí od okamžiku, kdy k nám Tovaryšstvo Ježíšovo přišlo, tedy od roku 1636. V průběhu 17. a 18. století se vyvinulo v největší provinční jezuitský ústav Čech, mívalo pravidelně kolem 300 žáků. V roce 1720 dostalo svou vlastní budovu postavenou za jezuitským kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie a sv. Ignáce. O ní bychom tedy v Klatovech mohli mluvit jako o "nejstarším gymnáziu". V roce 1773 zrušil papež jezuitský řád, proto brzy zanikly i jezuitské vzdělávací ústavy. Ten klatovský byl v roce 1778 přenesen do Písku. Klatované záhy poznali, o co přišli. V době rozvoje profesionální veřejné správy, atedy zvýšené potřeby vzdělaných úředníků, v čase rozvíjejícího se průmyslu a zásadní proměny zemědělské výroby se ocitl celý kraj bez kvalitního středoškolského zařízení. Proto představitelé města, okolní šlechta, krajští úředníci i duchovenstvo apelují na Prahu a Vídeň, aby gymnázium v Klatovech bylo obnoveno. Císař v roce 1806 svolil, ale pod podmínkou, že všechny náklady na zřízení školy i na její provoz budou financovány městem. A tak se sháněly peníze. Z prodeje městského majetku a z vyhlášených sbírek se sešlo 81 653 zlatých. tato suma vytvořila základ gymnaziálního fondu a převážně z jeho úroků byl chod ústavu hrazen. Za školní budovu byl vybrán opuštěný dominikánský klášter. Ten byl stavebně oddělen od kostela sv. Vavřince. kapitulní síť předělili příčkami a změnili ve tři třídy, do jižní stěny byla prolomena další okna a obnoven vstup na parkán. Krom toho, jak by se dnes řeklo, z kapacitních důvodů byl na východní straně přistavěn pomocný domek. Byla v něm jedna třída, kuchyně pro profesory a byty školníka, topiče a kuchařky. Důležité bylo samozřejmě vybrat správné učitele. Volba padla na emauzské benediktiny. A tak slavnostní otevření nové školy proběhlo 4. listopadu 1812. Byla odsloužena mše v jezuitském kostele(!), pak proběhla slavnost na radnici. prvním ředitelem (prefektem) se stal P. Matyáš Robert Petr. Ale jeho pravomoci byly omezené. Rozhodující slovo měl tzv. lokální direktor, byl jím vždy krajský hejtman, a vicedirektor, purkmistr Klatov. Toto však nebyl jediný dohled z vnějšku. O činnosti školy se zajímala klatovská veřejnost, byla pod jejím drobnohledem. Krom jiného i proto, že mnoho přespolních studentů bydlelo a stravovalo se v měšťanských domech a mnohý pan domácí měl lepší a důvěrnější vztahy k profesorům než správní úředníci. Vyhlašování výsledků se dělo před očima celého města. Gymnázium vydávalo latinsky psanou ruční výroční zprávu, v níž byli uvedeni všichni žáci a jejich prospěch ze všech předmětů. Tato listina byla veřejná. Předčítala se při oficiální slavnosti a nejlepší žáci při ní dostávali ceny. Ty, jak víme od pamětníků, zvyšovaly velice osobní prestiž oceněného. Např. cenu získal ve druhé třídě i Josef Franta Šumavský (studoval v letech 1814 - 1819) a s pýchou si zapsal: "Celé město si toho všimlo, jak chalupnický synek dostal premium". Reforma z let 1848 - 1850 zrušila uvedený protektorát nad školou i tyto výroční veřejné slavnosti. Zveřejňování výsledků se pak dělo ročními zprávami vydávanými tiskem. To platí o letech 1851 - 1860 a o roce 1864 - 1865. V roce 1812 začalo gymnázium jako pětileté. Mělo tři třídy gramatikální (nižší gymnázium) a dvě třídy humanitní (vyšší gymnázium). Umístit je do staré budovy nebylo ještě tak těžké. Největší bývala třída první, mívala kolem 50 žáků, a proto se učila v největší místnosti ústavu, v bývalé kapli sv. Doroty. Tři třídy byly umístěny do přepažené kapitulní síně a jedna do pomocného domku. Zbytek budovy plnil svým způsobem svou původní funkci kláštera. Rozdíl byl v tom, že dominikány vystřídali benediktýni. Své byty měli takřka v celém patře, oratoř byla nadále školní kaplí a v refektáři se jedlo. Problémy nastávaly, až když se gymnázium rozrůstalo. Poprvé se tak stalo v roce 1819, kdy byla nižším gymnáziím přidána čtvrtá třída a ústav se stal šestiletým. Představení školy to tehdy vyřešili šalamounsky: novou třídu dali do refektáře, ale celý školní rok se tu střídala s jídelnou. Mnohem horší to bylo po školské reformě hraběte Thuna z let 1848 - 1850. Ta zrušila tzv. filosofie, dvouleté školy připravující maturanty na vysokoškolské studium. Obsah jejich osnov i ony dva roky byly přidány gymnáziím. Zároveň reforma modernizovala výuku. V Klatovech byly pro nové třídy určeny bývalý byt v pomocném domku a tzv. letní refektář. Prostorová tíseň se začala řešit i využitím části kostela sv. Vavřince. V roce 1854 v jeho presbytáři byla zřízena školní kaple. Tak se uvolnila bývalá oratoř pro fyzikální kabinet. V roce 1866 byl kostel osazen novým mobiliářem a stal se kostelem studentským. V dějinách obnoveného klatovského gymnázia, které se 65 let odehrávaly v budově bývalého dominikánského kláštera, se zřetelně projevují dvě vzájemně se prolínající tendence: prvou je úsilí o počeštění ústavu, druhou je jeho laicizace, a to jak personální, tak i obsahová. Když žáci, kteří neprošli tzv. hlavní, tedy německou školou, chtěli studovat na gymnáziu, museli si na ní dodělat závěrečné zkoušky z němčiny, jinak by se na gymnázium nedostali. Týkalo se to hlavně dětí z venkovských škol. Němčina sice nebyla samostatným předmětem, ale vyučovalo se v ní. Hlavní zájem byl věnován jinému jazyku - latině. MUDr. Josef Klostermann, který studoval v Klatovech v letech 1827 - 1833, vypravoval svému synovi spisovateli, že už ve 3. třídě vedli benediktini žáky k tomu, aby se mezi sebou bavili latinsky. Měli dokonce špicly, kteří donášeli na své spolužáky. Čeština se tu poprvé začala učit v roce 1827, ale jen jako jazyk nepovinný, proto tato výuka neměla dlouhého trvání. Velkou změnu k prosazení češtiny do škol přinesl rok 1848. Náš mateřský jazyk se stal jedním z vyučovacích předmětů a dokonce se uvažovalo, že bude i jazykem vyučovacím. To však nedovolil Alexander Bach. I tak ovšem vstup češtiny na klatovské gymnázium nebyl bez problémů. Benediktini v ní nebyli školeni a také mnoho žáků češtině nerozumělo. Nezapomínejme, že náš ústav byl jediným v jihozápadních Čechách a tak na něm studovalo i mnoho Němců z Pošumaví. Věc se částečně vyřešila tím, že do učitelského sboru v roce 1849 vstoupil suplent Leopold Svoboda. Byl to nejen první češtinář, ale také první světský učitel mezi řádovými benediktiny. K skutečně zásadnímu obratu v jazykové otázce došlo po vydání říjnového diplomu z roku 1860. Bylo rozhodnuto, že už od roku 1861 se mohou využovat česky všechny předměty. V Klatovech však ještě přetrvávalo určité "utrakvistické" období. Vyučující si mohli sami k výuce zvolit jazyk, který lépe ovládali. To vyvolávalo mezi národovci velkou nevoli. A tak od roku 1868 se už ve starém gymnáziu učilo výhradně česky. Prvními učiteli na starém gymnáziu byli benediktini. V roce 1812 jich přišlo 6 a jejich počet se pohyboval nejvýš kolem deseti. Neměli speciální odborné vzdělání, lišili se jen stupněm kvalifikace: pro nižší gymnázium jim stačily tzv. gramatikální zkoušky, pro gymnázium vyšší museli vykonat zkoušky humanitní. Ostatně toto odpovídalo způsobu vyučování na rakouských školách po roce 1818. Ve třídě kromě náboženství učil všem předmětům jeden "třídní" učitel. Když na své učitele vzpomínali žáci, shodli se na tom, že mezi benediktiny bývali dobří klasičtí filologové znalí latiny i řečtiny. Například Karel Klostermann chválí svého třídního P. Emanuela Hrdličku nejen za jeho skvělé výklady o antice, ale především za metodické propracování látky. Významným benediktinem byl P. Jan Maurus Ťoupalík, který se nebál se studenty soukromě mluvit česky, uvedl na ústav nepovinnou češtinu a francouzštinu a sám se pokoušel v kolárovském duchu o české skladby. Když opouštěl místo prefekta a odjížděl do Prahy, aby se stal převorem emauzského kláštera, vyprovázeli ho studenti až do Prahy. Z hlediska regionálního byl mezi benediktiny zajímavou osobností černíkovský rodák P. Jan Václav Šanda. Probouzel v žácích vztah k minulosti kraje, zaváděl je na Chudenicko, kde ještě žili pamětníci pobytů Josefa Dobrovského. Jako katechu ho na gymnáziu zastihl ještě J. Vrchlický a vzpomínal na něj jako na člověka laskavého a lidského. Tím, jak se v 19. století rozvíjely vědy, jak se poznání diferencovalo, začal být pedagogický univerzalismus benediktinů anachronismem. Thunova reforma zavedla povinnou aprobovanost učitélů jednotlivých předmětů. Proto od 50. let přicházejí na klatovské gymnázium erudovaní odborníci. Uvedeme jen některé. Češtinář Václav Žirovnický (učil zde v letech 1852 - 1857) napsal ještě německy studii O literárních zásluhách Jungmannových a v roce 1855 již česky Kriticko - estetický rozbor básně Rukopisu králodvorského Oldřich a Jaromír. Češtinu vyučoval krátce i přírodopisec Josef Andrlík (1857 - 1860) autor dodnes velmi ceněné studie Začáteční obeznámení se s okolím klatovským. Andrlík patřil k těm prvním laickým profesorům, kteří otevírali gymnázium městu a působili na ně mnoha svými zájmy. V roce 1860 se stal prvním knihovníkem právě zřízené městské knihovny. V tom pak ještě v mnohem větší míře pokračoval jeho přímý nástupce prof. A.V.Schmillauer, známý jako spisovatel Šmilovský. Ten v Klatovech učil plných 13 let (1860 - 1873). Náležel k oné zakladatelské generaci české inteligence, která v Klatovech pomáhala rozproudit veřejný společenský život. Byl prvním jednatelem Měšťanské besedy (založené 1863) a oslavil její vznik patetickou básní Poklad Čechův. Zpíval ve zpěváckém spolku Šumavan a byl organizátorem klatovského hudebního života. Přátelil se s hudebním skladatelem L. E. Měchurou, napsal pro něj několik textů pro sbor a o něm samotném portrét Starý Měchura. Šmilovský stál u zrodu týdeníku Šumavan (1868) a spolu se svými kolegy do něj pilně přispíval. Málo se ví, že hojně zásoboval klatovské ochotníky divadelními kusy, jako jsou veselohry Starý kyrysník, Žárlivci, Lapla motýla nebo truchlohra Pražský žid (1865). Je škoda, že svůj talent takto rozmělňoval a to, co mu bylo nejvlastnější, totiž povídky, napsal až po klatovském pobytu, byť na klatovská témata - např. Krupař Kleofáš (1875), Za ranních červánků (1875) aj. Na Šmilovského jeho žáci samozřejmě často vzpomínali: jako na výborného přírodopisce, ale jako na příliš zkostnatělého češtináře. Jeho věta "Kapr nemá zubů", kterou demonstroval užití genitivu záporu, se stala pověstnou stejně jako jím nadužívání příslovce "medle". K Šmilovského kolegům na gymnáziu patřily takové osobnosti, jako byl prof. L. F. Saska (1860 - 1870) klasický filolog, překladatel Platona a Vergilia; podle jeho Mytologie Řeků a Římanů se na českých gymnáziích učilo ještě celá desetiletí. Dále tu učil prof. Jindřich Niederle (1865 - 1868) také klasický filolog, překladatel Sofoklovy Elektry a autor básní v klatovském sborníčku věnovaném výročí V. M. Krameria. Ale snad nejvíce na studenty této generace zapůsobil prof. Bedřich Pošík (1868 - 1873) dějepisec a zeměpisec. Ten společně s kolegou V. Petrů vydal Českou poetiku (1870). Jaroslav Vrchlický se stal jeho celoživotním přítelem. Pokud najdeme mezi profesory starého gymnázia několik osobností velkých, pak mezi jejich žáky objevíme osobnosti skutečně největší. A platí to o všech oborech. Významným přírodovědcem byl Karel Vrba (studoval 1857 - 1864). Vynikl především v petrografii, stal se prvním profesorem mineralogie na české univerzitě, později jejím rektorem a byl i prezidentem České akademia věd a umění. Vůbec účast v těchto dvou institucích byla nejvyšším oceněním českého vědce v 2 polovině 19. století. O konstituování první české univerzity se nemálo zasloužil věhlasný právník, znalec civilního práva Antonín rytíř Randa. Jako doživotní člen panské sněmovny prosadil v roce 1882 rozdělení pražské univerzity, stal se jejím profesorem, později i jejím rektorem. V Klatovech studoval v letech 1844 - 1850. Druhou jmenovanou instituci, Českou akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění (1890), finančně zajistil, uvedl do života a dlouho jako předseda vedl Josef Hlávka (1841 - 1844). Ve své závěti myslel tento mecenáš i na svůj první středoškolský ústav a věnoval mu pro rozvoj talentů 400 zlatých ročního důchodu. Tento nadační dar dostává gymnázium dosud. Po Hlávkově smrti roku 1908 převzali předsednictví akademie zmiňovaní A. Randa a po něm K. Vrba. Dodáme-li, že sekretářem IV. třídy akademie byl Jaroslav Vrchlický, ketrý zároveň přednášel na univerzitě, můžeme říci, že český vědecký svět konce 19. století byl "ovládán" spolužáky z Klatov. A to jsme nemluvili o řadě vynikajících lékařů, vesměs univerzitních profesorů: patří sem porodníci Karel Pawlík, Václav Rubeška (1866 - 1873), Václav Piťha (1877 - 1885), zakladatel českého soudního lékařství Josef Reinsberger (1856 - 1864) a internisté Josef Drozda (1861 - 1869) a Josef Thomayer (1863 - 1871). Je ažý neuvěřitelné, že takovou intelektuální kapacitu pomohl uvolnit jediný středoškolský ústav za pouhých 65 let své existence. A to ještě ke jmenovaným osobnostem vědeckého života musíme připočítat ještě jména českých slovesných umělců. Absolventi klatovského gymnázia utvářejí ucelenou linii, která kopíruje vývoj české literatury od 20. let 19. století až do jeho konce. A nejednalo se při tom o osobnosti bezvýznamné: Josef Franta Šumavský (1814 - 1819), Karel Slavoj Amerling (1820 - 1827), Rudolf Mayer (1847 - 1855), Karel Klostermann (sekunda - kvarta 1858 - 1861), a to nemluvím o absolventech zrušeného jezuitského gymnázia Josefu Dobrovském a V.M. Krameriovi. Samozřejmě tato řada vyvrcholila osobností nad jiné velikou a známou - Jaroslavem Vrchlickým (1869 - 1872). O jeho studiích přežívá mýtus neúspěšného žáka, který se přesto (lenoší říkají právě proto) prosadil. Není to pravda. když v roce 1869 přestupoval z pražského soukromého gymnázia na veřejné, musel podstoupit rozdílové zkoušky. při nich z matematiky neuspěl, a proto musel sextu opakovat. Ale po další 3 léta prospíval vcelku bez problémů. Život v Klatovech prožíval stísněně. Žil ve světě velkých ideálů vytvářených na základě četby světových autorů a pociťoval vlastní nedostatečnost k tomu, aby je uskutečnil. Tu překonával někdy siláckým gestestem, jindy rezignací. Těžko říci, jak se na tomto nladisvém světobolu podílela škola. Měl úctu k některým učitelům, vážil si profesora B. Pošíka, byl důvěrný s mladým profesorem Tůmou, špatným básníkem. Už v Klatovech začal publikovat ve Světozoru (1871) a v Anemónkách, almanachu jihočeského studenstva z roku 1871. Napsal zde většinu básní své první sbírky Z hlubin (1875). Co tedy Klatovy daly Emilu Frídovi? Dobré jazykové vzdělání, znalost antické mytologie, bohatou čtenářskou zkušenost, celoživotní přátelství s Josefem Thomayerem a konečně i básnické jméno Jaroslav Vrchlický. A toto jméne přežilo mezi dalšími generacemi i éru starého gymnázia. Při 120. výročí obnovení ústavu byla velkému básníkovi odhalena deska. O rok později 17. 2. 1933 pak klatovské gymnázium bylo oficiálně nazváno Gymnázium Jaroslava Vrchlického. Obojí sledovaný proces, totiž prosazení češtiny na školu a laicizace ústavu, byly koncem 60. let již z valné části splněny. V roce 1871 dostává gymnázium prvního laického ředitele Josefa Podstatného. Byl jím až do roku 1889. Tento energický muž dovršil cestu započatou reformou z roku 1848 - 1850: prosadil, aby se ústav stále ještě více klasicky zaměřený stal reálným gymnáziem. Touto změnou byli žáci zasaženi postupně od školního roku 1874 - 1875. Podstatný tím sledoval dvojí cíl: jednak chtěl výuku více přiblížit ekonomickým potřebám regionu, jednak ji chtěl zasadit do rámce státního školského systému, a tím převést i její financování z města na stát. Aby toho dosáhl, muselo město splnit jednu podmínku: postavit pro gymnázium novou budovu. Stavba byla započata v roce 1876 na bývalé klášterní zahradě a už 4. října 1877 se v ní začalo učit. Z bývalého dominikánského areálu ke škole náležel už jen studentský kostel. Od roku 1877 budova dominikánského kláštera a starého gymnázia byla využívána jen k bydlení a ke komerčním účelům. Proto v ní proběhla řada dílčích stavebních úprav, kaple i oratoř byly přepříčkovány, jejich klenbu zakryly podhledy, zvyšovaly se podlahy, necitelně se zabudovala instalace apod. Když v roce 1953 předával Bytový komunální podnik okresu Klatovy objekt Domovní správě Klatovy, bylo v něm 15 - 16 víceméně sociálních bytů a několik nebytových prostorů. Je nejdéle využívala organizace Zelenina, ale ke konci se nájemci rychle střídali. Z toho je patrno, že chápali nájem jen jako provizorní řešení. Budovu nejvíce narušovalo zatékání do střechy. Ale značná investice na její opravu přivedla město ke koncepční úvaze o dalším využití objektu. Proto v roce 1976 byla zadána studie Rekonstrukce kostela a kláštera a na jejím základě MNV rozhodl v roce 1977, že objekt čp. 174/I bude sloužit hudební škole. Rekonstrukce skutečně byla započata a v letech 1978 -1979, kdy došlo k výměně střešního pláště a k zabudování střešních vikýřů. Ty měly vymezovat budoucí učebny pro jednotlivé nástroje. Z nedostatku financí však celkový záměr už MNV neuskutečnil. V roce 1984 odešel poslední nájemník a nebytové prostory už nebyly využívány v celé kapacitě. Budova chátrala. Takovéto zanedbané dědictví dostala obnovená samospráva města po listopadu 1989. Je příznačné, že prvním úkolem, kterého se chopila hned v roce 1990, byla oprava střechy kostela sv. Vavřince. Tato snaha nenaplňovala žádnou praktickou funkci, ale byla spontánním vyjádřením přihlášení se k minulosti města, k jeho tradicím a kulturnímu odkazu. Jeho postupné vzkříšení trvalo 10 let a tím, jak kostel rostl do obnovené krásy, se zvyšoval kontrast mezi níma zpustlým klášterem. Měla-li rekonstrukce kostela sv. Vavřince smysl sama o sobě, bylo jasné, že obnova dominikánského kláštera musí uspokojit některé praktické potřeby města, a to tak, aby její nový účel odpovídal charakteru a tradici této stavby. A tyto nové funkce postupně přinášel život města. V roce 2000 se na ně obrátila Diakonie Radost ČCE s žádostí o poskytnutí prostorů pro jejich sociální činnost s osobami mentálně postiženými. Město jí vyhovělo a dalo k dispozici místnosti bývalé školní družiny v Koldinově ulici. Ale tato budova přešla do rukou nového vlastníka, a ten ji chtěl využít pro školské potřeby. Současně s tím vznikla ve městě i jiná aktivita. Obecně prospěšná společnost Úhlava spolu se Střední zemědělskou a potravinářskou školou v Klatovech dojednaly s Českou zemědělskou univerzitou v Praze zřízení dislokovaného pracoviště této vysoké školy v našem městě. Tím by se vyšlo vstříc potřebě celoživotního vzdělávání. V roce 2003 k těmto dvěma subjektům přistoupilo i město a byla podepsána dohoda o vzájemné podpoře. Vysokoškolská výuka probíhala zatím v učebnách Střední školy zemědělské a potravinářské. A tak se městu nabízely tři funkce, které mohlo naplnit: funkce sociální, vzdělávací a kulturní, totiž péče o městské památky. Zároveň se rýsovala pro uspokojení těchto potřeb možnost využít i prostředků ze Společného regionálního operačního programu Evropské unie. Bylo zadáno zpracování projektu k rekonstrukci dominikánského kláštera pro tyto účely. Výběrové řízení určilo jako projektanta firmu Šumavaplán a architekta Ing. Pavla Lejska. V roce 2005 městské zastupitelstvo rozhodlo o realizaci této akce a o jejím financování. při výběrovém řízení zvítězila firma Geosan Group. Slavnostní zahájení stavby proběhlo v dubnu 2006. Dnes jsou v přízemí bývalého kláštera dílny - denní stacionář pro denní zájmovou činnost osob s mentálním a kombinovaným postižením. V druhém patře pět chráněných bytů a jedna chráněná domácnost pro tyto klienty. První patro je využíváno pro účely vzdělávací. Je v něm veliká aula (bývalá oratoř) a tři oddělitelné posluchárny. V bývalé kapli sv. Doroty je informační a poradenské centrum města a vedle něj veřejná internetová stanice. Provoz v nových zařízeních byl slavnostně zahájen v prosinci 2007. Věříme, že nové funkce bude tato významná klatovská kulturní památka plnit stejně důstojně, jako je plnil dominikánský klášter a po něm staré gymnázium. Autor: Karel Mráz, Dominikánský klášter a kostel sv. Vavřince, vydalo město Klatovy v nakladatelství Martin Kříž - Arkáda v roce 2008. |
Svátek slaví Justýna
Aktuální teplota: 22.9 °C
Datum: 2.6.2018 Čas měření: 15:01:00 |
|
Teplota: 22.9°C | |
Vlhkost: 49.5 % | |
Rychlost větru: 9.7 km/h | |
Směr větru: Západní | |
1/22 (kř. 22/187) částečná uzavírka |
1/27 (kř. 27/190) částečná uzavírka |
1/27 (kř. 27/279) částečná uzavírka |
2/169 (Rejštejn (kř. 169/1699)) částečná uzavírka |
2/185 (Klatovy (kř. 185/18515)) silnice uzavřena |
2/185 (Lučice u Chudenic (kř. 185/18510)) silnice uzavřena |