O hoře Hamižné

V dobách, kdy se v okolí Hartmanic dobývalo zlato (37), žil v malé roubené chaloupce na Ulmu (38) statný havíř s ženou Madlenkou a malým synkem. Ve stavení vždy bývalo veselo, za okny kvetly muškáty a ze sednice se ozýval zpěv. Jednou, když se havíř vrátil ze šichty, chaloupka byla nezvykle tichá. Tušil, že se něco stalo, vběhl do světnice a spatřil svojí ženu, jak sedí na lavici a nemůže se hýbat. Odnesl ji do postele, synka dal na hlídání k sousedům a běžel za doktorem do Sušice. Ten už však nedokázal pomoci a Madlenka o několik dnů později zemřela. Havíř dal poslední peníze za pohřeb a sousedé mu už chlapce zdarma hlídat nechtěli. Teď se tedy sám musel postarat i o malého synka a nemohl pracovat celý den v dole.

Majitel dolu, jeden radní z Kašperských Hor, se dozvěděl od štajgra (39), že práce v dole stojí. Rozzlobil se na havíře a žádal po něm, aby vrátil mzdu, kterou za práci dostal, nebo že mu prodá chalupu i s kozou. Havíř věděl, že je majitel lakomec a že s ním nic nepořídí. Sbalil si nejnutnější věci, vzal synka do náruče a odešel z chalupy. 

Šel, co noha nohu mine, k Dobré Vodě. Na kraji lesa rostly maliny. Synek si chtěl natrhat, ale havíř ho vedl dál. Byl už večer, bylo třeba hledat nocleh. Chlapec se však nechtěl malin vzdát.
„Ale táto, dopřej mi…“ Nedopověděl. Před ním stál permoník Dopřej.
Dopřej udeřil malým kladívkem do skály, ta se otevřela a permoník zval havíře dál do nevelké jeskyně plné zlata.
„Vezmi si, havíři, co uneseš. Budeš to potřebovat, než synka vychováš,“ řekl Dopřej a zmizel.
Havíř uctivě poděkoval a hluboce se poklonil malému mužíčkovi. Zlata si nabral jen tolik, kolik si myslel, že bude potřebovat a vrátil se do své chaloupky.

Sousedé už počítali, že havířovu chaloupku lacino přikoupí od majitele dolu ke svému hospodářství. K jejich zklamání se však její obyvatelé vrátili a navíc se zlatem a běželi to hned říci štajgrovi. Když se od něj dozvěděl o náhlém zbohatnutí havíře i majitel dolu, rozjel se za ním v kočáře i s kašperskohorskými dráby.

„Jsi zloděj. Kutal jsi v mém dolu pro sebe a mě šidil“, obvinil pán havíře. Ten se bránil, že nikdy nic neukradl, ale to už se k chaloupce seběhli havíři z okolí, aby bránili svého druha. Pán dále naléhal, a protože i ostatní havíři byli zvědaví, rozhodl se povědět popravdě, jak ke zlatu přišel. Když domluvil, pán začal ihned rozkazovat: „Havíři, dej mi svoji kutnu. Teď se za permoníkem vypravím sám. I mě jistě nadělí zlata, kolik unesu.“

Jak pravil, tak i učinil a vydal se v havířské oblečení na místo v lese, kde se Dopřej objevil. Když byl na místě sedl si na kládu a čekal, co se bude dít. Za nějaký čas se Dopřej zjevil vedle něj.
„To je dost, že už jsi tady,“ pronesl, sotva se permoník objevil.
„Dopřej mi trochu ze svých pokladů,“ dodal.
Dopřej neřekl nic, jen udeřil kladívkem o skálu. Pán pospíchal temnou chodbou dovnitř ke sluji, kde zářily žluté hroudy zlata. „To všechno je moje zlato! Jak je jenom odnesu?“
Dopřej znovu poklepal svým kladívkem na skálu a na tento signál se ve sluji objevil druhý permoník jménem Trestej.
„Tak všechno zlato je tvoje. To se podívejme! Jsi lakota a hamižník. Správně mě bratr zavolal, abych tě potrestal. Změním tě v hroudu zlata, abys tu mohl se zlatem zůstat. A podle tvé hamižnosti se hora bude jmenovat Hamižná (40) na výstrahu tobě podobným.“

Tak zůstal pán pod zemí. Havíř pak koupil zlatý důl a vzal si k sobě hospodyni, aby mu pomohla s výchovou synka. A protože si ji oblíbil, byla svatba a na Ulm se vrátilo štěstí.

Pověst zařadil do své knihy Šumavské pověsti, Plzeň 1986, badatel Vilém Kudrlička, který ji spojil v jeden celek s dalšími pověstmi o dolování zlata. Ve zkrácené a upravené verzi ji poskytla pro tuto publikaci Dana Reindlová z Městského informačního střediska Hartmanice.

37. S dobýváním zlata v oblasti Hartmanic a Kašperských Hor bylo započato někdy na přelomu 13. a 14. století. Stará důlní díla se zde zachovala na celé řadě míst.
38. Ulm - tak se místně říká části města Hartmanice nad kostelem, zhruba od hasičské zbrojnice k ochranářskému koutku. Na starých německých mapách je lokalita nazývána jako „Alm“.
39. Štajgr = důlní dozorce.
40. Hamižná - vrch nad Hartmanicemi, na jehož úpatí najdeme ochranářský koutek s naučnou stezkou o délce 1,5 km. Po dolování se zde zachovaly až 3 m hluboké jámy. Na stezce jsou umístěny informační tabule, které představují území po stránce přírodovědné a historické. V areálu se vyskytuje několik ojedinělých chráněných rostlinných druhů, které jsou jinde na Šumavě vzácné.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.