Jak muzika zachránila dudáka před vlky

Na místě dnešní Sušické ulice v Plánici stávalo dříve několik chalup. Tomuto místu se říkávalo Kout. Ostatně cíp Sušické ulice má ještě dodnes samostatný název V Koutě (18). Zde stávala stará chalupa, ve které se čepovalo pivo. Ani se v tomto případě nedá hovořit přímo o hospodě, neboť šlo o hospodářské stavení, ve kterém prostě jeho majitel čepoval ve světnici pivo a to jen ve dnech výročních trhů, jarmarků (19). Po jednom z takových jarmarků se ve světnici sešla pestrá společnost - měšťané i trhovci. Zábava byla v plném proudu a šenkýř sotva stačil natáčet do džbánků pivo z plánického panského pivovaru. V hospodě bylo rušno a hučelo v ní jako v úlu. Přítomné ještě více potěšilo, když se otevřely dveře a v nich stál dudák. Rychle ho pozvali ke stolu a těšili se z rozpustilých písniček, které hrál. Mnohé si do dudákova hraní sami zazpívali. Hosté také náležitě ocenili muzikantské umění a ocenili milého dudáka zvonivou mincí. Jiní se zas postarali, aby jeho džbán nezůstával prázdný. Dlouho do noci zářila světla oken této hospody. 

Po půlnoci se však hosté jeden po druhém rychle vytráceli a i unavený krčmář usedl. Dudák tedy sebral své dudy a vyšel do tmavé noci. Nebesa byla pod těžkou clonou tmavých mraků, a tak měsíc ani hvězdy nebyly vidět. Dudák toho hodně vypil, a tak vrávoral nejistým krokem, a co chvíli o něco zakopl. Broukal si rozmarnou polku a radoval se, jak ho v Plánici dobře pohostili i ho dobře zaplatili. V lese za Šiškovkou sešel z cesty a řekl si, že se vydá k domovu zkratkou. Vyhýbal se stromům i hustému mlází, při chůzi pod ním praskaly suché větvičky. Pojednou ztratil půdu pod nohama a zřítil se do neznámé propasti. Dopadl naštěstí do měkkého, ale stejně si trochu natloukl. Jen o své dudy měl strach, pevněji je tiskl. Posléze si sedl na bobek a snažil se prohlédnout tmu díry. Najednou uviděl několik blyštivých zelenkavých světýlek, která se k němu opatrně přibližovala. Zaslechl zakňučení a sklapnutí zubů. Mráz mu projel tělem. Jakoby na něj sáhla sama smrt. Uvědomil si už, kam spadl - do vlčího brlohu! V průrvě v mracích se konečně objevil měsíc, který svým bledým světlem posvítil i do dudákovy díry, aby zde osvětlil starou vlčici s naježenou srstí, která před dudákem rozevírala tlamu plnou ostrých zubů, jako by mu chtěla ukázat, kterou cestou se bude nešťastný host ubírat. Dudák rychle vystřízlivěl a instinktivně zmáčkl své dudy, které vydaly kvílivý zvuk. Vlčice i vlci za ní se lekli a trochu ustoupili, dudák tedy začal hrát a lesním tichem se nesly plačtivé tóny. Dudy plakaly, kvílely, žalovaly černé noci dudákovu nehodu.

Přesmutné melodie vlky odradily natolik, že ustoupili do opačného koutu brlohu. Po chvíli vlčice začala doprovázet dudy svým táhlým vytím. Hrůzné zvuky se nesly plánickými lesy a naháněly strach i srdnatým chlapům. K matce se tiskla čtyři velká vlčata, která s vyplazenými jazyky nevrle hleděla na narušitele svého příbytku. Cítila v něm teplou krev, která tak dobře chutná a kterou tak ráda. Dudákovi se minuty strávené v díře zdály nekonečnou věčností.

Když opět měsíc ozářil lesní skrýš, rozhlédl se lépe. Dudák měl naštěstí všech pět pohromadě a ozval se v něm „starý šelma“, pravý muzikant, jenž si ví za každé situace rady a z každé bryndy se dostane. Pojednou se vymrštil jako struna, chytil se na okraji jámy kořene a vyhoupl se na povrch. Přitiskl dudy k hrudi a prchal, uháněl, co mu nohy stačily, přeskakoval padlé kmeny i balvany a neodvážil se ohlédnout. Domů se dostal celý potrhaný a k smrti vyčerpaný.

Lesu, kde dudák spadl do vlčího doupěte, pak lidé říkali vlčí. Ostatně i dnes, když se podíváte do mapy, najdete kousek cesty za Plánicí Vlčí horu (20). Jen ti vlci zde už nežijí. Poslední byl zastřelen 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka.  

Pověst zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce. Přesný rok vydání není v publikaci uveden. Okrajově tuto pověst zmiňuje také Josef Biskup v knize Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937.

18. Chalupa stávala na místě dnešního domu čp. 148 v Sušické ulici. Vztahuje se k ní ještě jedna pověst U čtrnácti pomocníků - ta vypráví o šenkýři, který nalezl pod lesem Lazcem u Plánice, kde se říkalo „U čtrnácti pomocníků“, rozlámaný dřevěný kříž. K večeru se pro poškozený kříž vrátil a odtáhl ho na svůj dvorek s úmyslem ho rozsekat a spálit. Tu noc ho však trápily zlé noční můry a ďáblové. Ráno kříž odnesl zpět a temné přeludy ho opustily.
19. V průběhu 16. století zajistili Šternberkové Plánici různá práva a svobody, z nichž nejvýznamnější bylo právo pořádat na den Povýšení sv. Kříže jarmark a také týdenní dobytčí trhy o sobotách po celou dobu postní.
20. Vlčí hora (633 m n. m.) se nachází nad Novou Plánicí. Na Plánicku prý bývalo ještě v 18. století hodně vlků.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.