česky        německy       
|  Místní dědictví  |   Mikroregiony, sídla  |   Mapy  |   Slepá mapa  |   O projektu  |  

















Maňovice


Základní data


První písemná zmínka o obci je z roku 1366. Pamětihodnostmi jsou kaple na návsi a Boží muka

kraj: Plzeňský kraj
okres: Klatovy
obec: Maňovice
poloha: 49° 23' 23" N, 13° 39' 6" E   518 m n.m.
adresa: Maňovice, 341 01  Horažďovice
Maňovice
Maňovice



zpět

Detail

Maňovice<br>
Maňovice

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366. Místo, kde Maňovice stojí, bylo pravděpodobně osídleno již před rokem 1300. Maňovice dostaly své jméno podle rodu rytířů z Maň, kteří bojovali ve službách Přemysla Otakara I a za své služby obdrželi vesnici od panovníka. Poslední držitel z tohoto rodu je Mařík Maň a je zapsán latinsky jako Marzicon Man a v jiném záznamu zase jako Marsson Manion r. 1386, kdy vesničku prodává Slávkovi a ten Zdeňkovi z Oslec r. 1394 (Zdenko de Oslecz) a od té doby vesnička patřila k panství (statku) Oselce.

Na kraji obce vyhlíží ze skály uměle dotvořený útvar - maňovický drak.

Pramen: Klozar Karel - Maňovice 1366 - 1986 - Městská knihovna Horažďovice

zpět

Fotogalerie



zpět

Příběhy


Jsou Maňovice sedmým rodištěm krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad? 

Karel Klozar

Na počátku padesátých let minulého století, v době, kdy v našich domácnostech nepřekáželi zlodějové času, vymývače mozků a pohody, nesoucí název „televizory“, scházívali se u nás ve světnici tehdejší zemědělské usedlosti sousedé. Byli to hospodáři i chalupníci a vyprávěli tak, jak byli oni zvyklí z dob, kdy ještě nebylo v domácnostech ani rádio. Zejména krásné byly zimní večery, když kvůli nedostatku vody, která zamrzla v přehradách, byl i nedostatek elektřiny a docházelo k jejímu vypínání na vesnicích, většinou večer od 18 do 20 hodin. To se pak zapálily svíčky, lucerny a petrolejky a v krásném přítmí a při praskání dřeva v kamnech začali sousedé vyprávět příběhy - jak ty strašidelné vymyšlené, tak i pověsti ústně předávané po staletí, které popisovaly skutečné události. Jednou z pověstí byla i ta o vypálení Oseka a jeho přesídlení do Maňovic. Osek byla vesnička asi jeden kilometr jihovýchodně od Maňovic, kde stál i dvorec pana Buška, kterému vesnička byla poddána. Byl to pán zlý na poddané a vysloužil si přezdívku Vlk z Oseka. První písemná zmínka o něm je z 23. 4. 1366 v listině sepsané u pana Buška v Oseku, který byl ve sporu o hranice svých pozemků s farářem z Velkého Boru – potažmo se zderazským klášterem - a na pomoc k určení hranic byl přizván i kmet Mach z Maňovic, který tato místa a tedy i hranice mezi Osekem a Maňovicemi dobře znal. Spor byl sice písemně vyřešen, ale ústně prý pokračoval i nadále až do dob, než byl Osek vypálen husity. Tehdy se říkalo, že ho vypálil Žižka, ale nikdo nevěděl, zda vojsko vedl Žižka osobně či některý z jeho hejtmanů. (Žižka toho dne dobýval také hrad Rabí a Prachatice).

Událost měla proběhnout tak, že v Maňovicích byla v oné válečné době určena stálá hlídka, která pozorovala pohyby vojsk od Maňovic směrem k jihu. Pozorovatel, zda jich bylo více a střídali se, to se také už neví, pozoroval krajinu z kopce tehdy zvaného Strážná hora (dnes nese název Soudná). Pohyby vojsk byly dobře pozorovatelné, protože je doprovázel kouř a plameny z míst, kde husité zrovna vypalovali. Pozorovat bylo možno vypálení předměstí Strakonic, Prachatic, Malého Boru, hradu Rabí a dalších vesnic mezi Strakonicemi a Sušicí. Jednoho dne se vojsko začalo pohybovat po cestě od Velkého Boru k Jetenovicům a na nějaký domluvený signál byly na jižním okraji Maňovic zapáleny předem přichystané hromady chvojí, které vytvořily silnou kouřovou clonu. Jedni říkali, že to bylo proto, aby Maňovice nebyly vidět a vojsko je minulo, jiní říkali, že to mělo vojsko oklamat vyvoláním dojmu, že Maňovice jsou již vypálené. Vojsko k nim nedorazilo a v místech, kde stála kdysi vesnička Počepice – to jest místo, kde se dodnes říká Pučevnice, se vojsko uhnulo mírně na východ a sešikovalo se na poli za velkým kamenem. Odtud byl jen malý kousek do Oseka ke dvorci pana Buška, který pravděpodobně stál na vršku zvaném Kabelík. Zda tam stála i vesnička, to se také neví. Vojsko, které táhlo od Rabí na Lažany a Klášter u Nepomuka, se tedy před Maňovicemi uhnulo směrem na Osek, vesničku i dvorec pana Buška vyrabovalo a vypálilo. Do Maňovic prý přijela jen nějaká vojenská hlídka, aby zjistila co se zde děje, a pak vojsko odtáhlo z Oseka na Lažany, které minulo (údajně zde byly tak husté lesy a cesty tak nepřehledné, že zámek v Lažanech vojevůdci prostě přehlédli). Vojsko pak pokračovalo na Nepomuk, kde vypálilo Klášter 25. 4. 1420. Hlídka na Strážné hoře, zmíněné kouřové signály a změna tažení vojska - místo do Maňovic do Oseka, to prý bylo předem domluveno, a podle jednoho podání mělo dojít k oklamání vojska v tom smyslu, že Maňovice už jsou vyrabovány a vypáleny a nebylo by zde co rabovat, proto se vojsko uhnulo na Osek. Druhé podání hovořilo o tom, že toto domluvené znamení měl být signál právě k tomu, aby vojsko do Maňovic nevstoupilo ani omylem a nevypálilo je proto, že se tam na zemanském statku u Hlaváčů ukrýval král. Tato varianta podání byla potlačena kvůli tomu, že vypravěč si za ni vždy vysloužil posměch. Co by tady v Maňovicích dělal král a který vlastně? Pravda někdy opravdu vypadá neuvěřitelně a varianta s kamufláží vypálené vesnice se zdála přece jen přijatelnější.

Další pověst o ukrytém pokladu na vrchu Soudná vypráví o tom, že na zemanský statek u Hlaváčů přijeli nějací páni, kolem vesnice zapálili ohně a to poté, co poklad, který tam před tím přivezli, ukryli někde za statkem Hlaváčů, možná i v lese pod Soudnou. Zkrátka nějací páni něco tajně přivezli na zemanský statek, kde se to snažili ukrýt. Že by tím pokladem mohlo být malé dítě, to nikoho ani nenapadlo proto, že malých dětí bylo tehdy ve vesnici asi ze všeho nejvíce.

Touto ideou jsem se začal zabývat již v roce 1986, při sepisování první knihy s názvem Maňovice 1366 – 1986 díl I. Od neolitu do r. 1900. Historické prameny však byly uloženy ve státních archivech a přístup k nim byl velmi obtížný zejména pro badatele, který nebyl studentem historie ani jiné vysoké školy.

Teprve v letošním roce na popud pana Václava Fuxe, který se narodil ve mlýně v Horažďovicích, jsem se začal vážně zabývat jeho tvrzením, že se tam narodil také král Jiří z Poděbrad. On prý toto slýchával od různých lidí v Horažďovicích, a to převážně od vzdělaných, kteří se zabývali historií Horažďovic a okolí.

Stačilo už jenom poskládat známá fakta, přidat příběhy z pověstí a doplnit logicky vyplývajícími úvahami - a k šesti místům, která jsou označována za místa narození krále Jiřího, náhle přibylo sedmé a pravděpodobně to nejvíce záměrně utajované.

Autor: Karel Klozar


O maňovickém draku

V Maňovicích u vozové cesty stojí kamenný drak. O této potvoře se vypravuje, že za dávných časů žil nad vsí ve skalách. Byl tak zlý, že jej musela jeho sousedka, stará čarodějnice proměnit v kámen. Dlouho ležel na cestě, překážel a lámal sedlákům kola vozů. Nakonec zavolali sousedé faráře, kámen z cesty odvalili a aby už nikomu ten kamenný drak neškodil, zasadili mu do hlavy posvěcený křížek. Od těch dob je od něj pokoj.  

O draku podruhé

Kdysi se jeden z pomocníků pekla rozhodl vydrápat na světlo Boží. Byl to drak, který vystrčil svou hlavu u Maňovic. Když však chtěl vylézt celý, jeden statečný muž jej udeřil křížem do hlavy. V tom okamžiku obluda zkameněla, takže z povrchu kouká jen hlava, zatímco tělo zůstalo v zemi.  

O draku potřetí

Místní chalupník Raška byl postižen slepnutím. Prosil o Boží pomoc s tím, že když se uzdraví, postaví u cesty kříž. Když se pak zdravýma očima rozhlížel po okolí Maňovic, viděl v úvoze veliký balvan a protože mu připomínal dračí hlavu – symbol svého trápení, nechal ji kameníkem Kališem upravit. Do dračí hlavy byl pak zasazen kříž s nápisem léta Páně 1906.  

Bylo – nebylo

Obec Maňovice prý založil loupeživý rytíř Man, který tu v okolí bral pocestným jejich kabely. Odtud se místní les jmenuje Kabelík. Jiní zase praví, že vesnice vznikla poté, když husité obrátili v popel nedalekou tvrz pana Buška z Oseka. Ten pak přenesl své sídlo sem a kolem později vznikla ves.  

Proklatý poklad

Jednou naším krajem táhla nepřátelská vojska. Vesnice se měnily ve spáleniště a tvrze v trosky. Utíkali kmáni i páni a brali s sebou své cennosti. Tak se také několik družin zastavilo v Maňovicích, aby zde jejich vůdci rokovali, jak své poklady zachránit. I rozhodli se využít strachu z blížících se vojáků a nechali klamně ve vsi založit několik obyčejných ohňů. Vyděšení sedláci, kteří již byli na útěku, odhodili své rance v lese a všechno to spěchalo nazpátek hasit domněle hořící ves. Toho využili páni, majetek pobrali a spolu se svými poklady nechali zakopat na tajném místě zbylými pacholky. Ty pak usmrtili, aby nikdo nevěděl o tom místě. Zanechali tam jen tajná znamení na čtyřech kamenech a ujeli. Okradení Maňovičtí byli pak přepadeni ještě cizím vojskem, a tak tak uchrámili svou ves před skutečným vypálením. Když cizímu hejtmanovi líčili, jak byli svými pány okradeni, vojáci se obrátili k panským tvrzím a všechny je v okolí zničili ohněm. Tak zanikla nejen tvrz maňovická, ale i sídlo pánů v Oseku.  

Kde se přichází v Maňovicích na svět

V krajině plné kamení těžko se hospodaří. Co to dá jen práce všechny balvany, kameny, valouny i placáky odstranit z cest, polí a luk. I rozhodli se obyvatelé Maňovic, že se dají do díla společnými silami. Vypadalo to, že kamení snad neubývá a lidé začali reptat. Co nešlo s pomocí Boží, to se snažili poslat k čertu. A skutečně s jedním mladíkem dohodl se pekelník na pomoci. Pozdě soused naříkal. Čert po provedené práci nadzvedl jeden velký kámen, kde ústila cesta do pekla a nešťastníka tam strčil. Ale v pekle se ošívali, neboť nebyl vyhotoven úpis. Za to museli pekelníci dávat obci zvláštní daň. Každé dítě, které se v Maňovicích narodilo, přišlo na svět dírou pod velkým kamenem.  

Hejkal

V lesích kolem rybníka Zákupu pokoušel jeden hejkal sedláky, kteří jeli ze mlýna s namletou moukou. Kdo by na něj volal nebo napodoboval jeho houkání, tomu by natloukl holí, koně splašil, vůz rozlámal a mouku rozházel po okolí.

 

Vesnická strašidla

Při zdejší kapličce prý byli kdysi pohřbíváni lidé. O půlnoci se v blízkém lochu scházívali kostlivci a pak přepadali kolemjdoucí, kteří se po klekání opozdili. Také ve vsi strašívala ohnivá svině. Kdo ji potkal, toho mohla sežrat nebo rozdupat, případně spálit ohněm. Také o bezhlavém rytíři se povídalo. Kdo ví?

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

 


zpět








 
 pondělí, 16. července 2018
 Svátek slaví Luboš
 Aktuální teplota: 22.9 °C


  Nový objekt 


pro přidání nového objektu klikněte zde




  Meteostanice 
Datum: 2.6.2018
Čas měření: 1
Teplota: 22.9°C
Vlhkost: 49.5 %
Rychlost větru: 9.7 km/h
Směr větru: Západní


 Doprava 
  1/22 (kř. 22/187) částečná uzavírka
  1/27 (kř. 27/190) částečná uzavírka
  1/27 (kř. 27/279) částečná uzavírka
  2/169 (Rejštejn (kř. 169/1699)) částečná uzavírka
  2/185 (Klatovy (kř. 185/18515)) silnice uzavřena
  2/185 (Lučice u Chudenic (kř. 185/18510)) silnice uzavřena